Birth of the Federation, Armada, New Worlds – strategické tituly mají mezi startrekovými hrami silnou tradici a zastoupení. Naváže Conquest na úspěchy svých předchůdců?

Strategicko-akční opus týmu 4J Studios je prozatím posledním oficiálním startrekovým titulem, který mezi netrpělivé fanoušky vrhl vydavatel Bethesda Softworks. A ačkoli je pravdou, že ani tentokráte se hře, která je duchovním nástupcem titulu Encounters, nepodařilo tak docela vystoupit ze stínu laciných budgetových kousků, pozornost hráčů si bezesporu v této hubené době zaslouží. Třeba už jen pro zjištění, co je pravdy na provokativní tezi, kterou před časem vynesl respektovaný server GameSpy – je skutečně Star Trek: Conquest znamením blížící se apokalypsy a je titul za pár stovek tou nejlepší startrekovou hrou posledních let...?

Conquest představuje trochu nedopečený mix velice klasické tahové strategie ze staré školy a akčních vesmírných přestřelek v duchu starších Encounters od téhož týmu. Titul, který vyšel současně pro konzole PlayStation 2 a Wii (nicméně obě verze jsou si až na ovládání a podporu širokoúhlého režimu zobrazení u Wii podobné jako vejce vejci), vás pasuje do role vrchního velitele jedné ze šesti ras. Vaším úkolem není přitom nic menšího, než rozdrtit oponenty na prach. S příběhovým pozadím si tvůrci příliš hlavu nelámali. Celou situaci jednoduše vysvětlují sdělením, že galaxie se propadla do války, stará spojenectví jsou zapomenuta a jediným prvkem diplomacie je phaser nastavený na usmrcení.

Změřit síly můžete (ať už v rozvleklé kampani či rychlé přestřelce) za ordinérní Spojenou federaci planet, statečné Klingony, úskočné Romulany, Cardassiany, Breeny nebo všemocný Dominion. Při troše šikovnosti dokonce získáte možnost zápolit ve Skirmish módu i v čele borgské flotily. V přehledně pojatém menu zvolíte svou oblíbenou rasu, obtížnost hry a počet oponentů, který rovněž ovlivní rozlehlost herní mapy. Posledním důležitým krokem před vstupem do hry je volba vašeho prvního velitele. Na výběr je z vícero známých padouchů i hrdinů Star Treku, kteří disponují trochu odlišnými bonusy pro flotilu, již vedou.

K dalším velitelům se už budete muset prokousat během hry. Naverbovat je přitom můžete ve svém domovském světě - za tučný poplatek samozřejmě. Jakmile ale vůdce své flotily ztratíte i se všemi loděmi v nezdařené bitvě, je zle. Všechny jeho nasbírané zkušenosti jsou v tahu a vám nezbývá, než jej opakovaně „koupit“ jako tabula rasu a se šlechtěním začít nanovo. Proto na velitele pozor.

S až trojicí vůdců flotil se pak v klasickém kolovém systému rozprchnete po galaxii a snažíte se uzmout pro sebe co nejvíce neutrálních sektorů, které jsou pospojovány trochu nelogickými náhodnými spojnicemi. Systém, který ovládnete, většinou rychle zabezpečíte a pokusíte se v něm vybudovat i nějaké to užitečné zařízení jako vědeckou stanici či těžební základnu, která vám bude generovat životně důležité kredity. Jakmile ovšem narazíte na region ovládaný nepřítelem, nastane většinou problém a vy musíte přidat ruku k dílu. Těžce opevněné sektory totiž jen výjimečně dobyjete jen tak, že si necháte nasimulovat bitvu na taktické mapce. V takovou chvíli přichází na řadu akční mód známý už z Encounters.

Vy jako velitel flotily ovládáte nejsilnější plavidlo a za spolupráce počítačem řízených kolegů se snažíte vyřídit nepřítele. Nicméně je nutno podotknout, že AI vašich wingmanů je poměrně tragická. S pokynem „fire at will“ proto příliš neuspějete a záhy zjistíte, že jste jedinou spojeneckou lodí na izometricky zobrazovaném placatém vesmírném bojišti. Naštěstí ve hře existuje možnost změnit „taktiku“ boje. Ofenzivní mód je určitě nejlepší volbou. Pokud se ovšem přenesete přes fakt, že tvůrci jej pojali dosti svérázným způsobem – ostatní lodě jen tupě kopírují vaše manévry i střelbu. Zase ale rázem disponujete až sedminásobnou palebnou silou a s tímto trochu partyzánským způsobem boje se, věřte mi, ubráníte i v jinak podle počítače předem naprosto ztracených soubojích. Například tak lze zachránit osamocenou hvězdnou základnu před celou flotilou nepřítele. V instantní bitce podobné rozložení sil samozřejmě znamená automatickou ztrátu sektoru.

I přesto musím naneštěstí konstatovat, že souboje nejsou příliš zábavné a raději jsem se, pokud to bylo možné, držel strategického módu. I když jste pak v bojích handicapováni, hra rychleji odsýpá a nejste zdržováni neustálým nahráváním „střílečkového“ režimu. Nechtěl bych snad nějak generálně tuto část hry zavrhnout, osobně mě ale docela mrzí, že tvůrci nekladli větší důraz právě na turn-based složku, která se od počátku zdála mnohem slibnější. Dost možná ji ale považovali samu o sobě za příliš starosvětskou nebo jednoduše chtěli ještě jednou zúročit technologii a zkušenosti z Encounters. V této podobě nám ovšem servírují sice dvě rovnocenné složky, ovšem ani jednu dotaženou k úplné dokonalosti.

Cílem hry je pochopitelně eliminovat vaše soupeře, a to tak, že se zmocníte jejich domovského světa. Ten je samozřejmě zpravidla dobře chráněn několika podružnými hvězdnými systémy, které vám stojí v cestě, a ukryt až v samém srdci území nepřítele. Vítězství za každou ze šesti ras vám ve hře odemkne nějaký ten zajímavý bonus, přesto důvodů k opakovaní hry nenajdete mnoho. Jakmile si zkusíte kampaň za každou z civilizací, hra pro vás pravděpodobně ztratí veškeré kouzlo. Chybí jí totiž v dnešní době to téměř hlavní pro udržení hráčovy pozornosti – multiplayer. Conquest naneštěstí nedovoluje změřit síly ve více hráčích ani po internetu, ani v teple domova na jediné konzoli. Fuj. Je to opravdu škoda (více o tom v našem exkluzivním interview s hlavním designérem hry Frankem Arnotem).

Technické zpracování hry naopak není s přihlédnutím k platformám vůbec špatné. Na hru se i dnes docela pěkně kouká a několik bitevních scenérií z akční části je vyloženě kouzelných, například bitva v systému s rozpadajícím se sluncem. Grafické zpracování taktického módu je sice trochu strohé, ale z praktického hlediska mu není co vytknout. Zvuky zvučí téměř na jedničku a potěšil mě i dabing, ze kterého jsem měl trochu obavu. Hra díky všemožným povelům velitelů a hlasu počítače působí docela živě. Zklamáním pro mě naopak byl soundtrack. I když nám v rozhovoru Frank Arnot sliboval kompletní nový soundtrack, povedené nové melodie opět doplňují smyčky známé z Legacy, Tactical Assault a Encounters. Grrrrr.

Vzato kolem a kolem není Conquest špatnou hrou, ale mnoho času s ním člověk nestráví. Jedná se o typickou nemoc průměrnějších budgetových titulů. Hra se sice netopí v řadě nějakých banálních technických či designérských chyb, ale po „předkrmu“ v podobě Encounters už nabízí prakticky jen poloviční obsah. Akční souboje nejsou bohužel příliš zajímavé, lodě a AI se v nich navíc chovají nadmíru podivně. Strategický mód je naopak celkem zábavný, ale chybí mu větší hloubka. Hře navíc neprospívá ani fakt, že do real-time soubojů jste nuceni docela podlým znevýhodněním instantních soubojů. Ale pozor, hra se dnes, tj. počátkem roku 2009, prodává na internetu za sprosté necelé tři stovky. S přihlédnutím k tak rozumné ceně by majitel PS2 či Wii váhat nemusel. Kupovat konzoli kvůli Conquestu by ale samozřejmě byla hloupost.