Byla tu řeč o misích a jejich opakování. Pak tedy vězte, že je budete opakovat často. Tohle je jednoduše konzolový trend, který se naposledy projevil např. u Driv3ra. Vaše poslání jsou zásadně těžká, rozsáhlá i časově náročná. Mise běžně zabírají od 15 do 30 minut. A přitom během této doby se nezastavíte ani na moment. V průběhu hraní neexistují žádné save-pointy, takže dokud úkol nezdoláte tak, jak máte, nehnete se dál z místa. Může to být trochu na palici, ale je to nutné, protože neustále přituhuje. Navíc musím ocenit, že není tato skutečnost ani tak způsobena nějakou extrémně nadsazenou obtížností, jako spíše skutečností, že se musíte vše naučit a s hrou pořádně seznámit. Hra sama o sobě rozhodně není nikdy nejjednodušší, ale z počátku navíc neznáte žádné taktiky, fígle atd. Prostě jako ve skutečnosti. Jakmile se s vaším letounem trochu sžijete, budete po úvodním naprdění si i z několika malých primitivních BOPů likvidovat vesmírné koráby jako na běžícím pásu. Vaše stíhačky mají z počátku sice k nějakému Defiantu dost daleko (jedná se přeci jen o jednomístné stroje), ale postupem času se dopracujete k takovým kouskům, až vás začnou napadat kacířské myšlenky typu: "Nemohli v tomhle universu dostat Borgové u Wolfu 359 za pár let pořádně na prdel?"
|
Neviděl jsem tohle už někde? Pokud jsou vám snad některé z větších lodí a křižníků povědomé, přičemž si nejste vědomi toho, že by patřily mezi plavidla oficiální, pak vězte, že máte pravdu. Některé z „originální“ bitevníků jsme již totiž mohli vidět ve hrách ze série Starfleet Command. |
A tak si tak lítáte a střílíte, jak je vám libo, do toho všeho vám hraje překrásná (byť poněkud monotématická) hudba, tu a tam se chvíli jen díváte či posloucháte, jindy sbíráte ocenění, nebo se kocháte nově získanými stíhači. Přičemž autoři vměstnali do hry dva podařené prvky. Prvním je postupný upgrade stávajících lodí. Ten funguje asi tak, že začínáte s lodí A. Tu posléze nahradí loď B, tedy docela jiný stíhač. Ovšem, aby krása modelu nevyšla nazmar, stane se vám mnohdy, že se opět vrátíte k stíhači A, jelikož vaši inženýři ho třeba v některém směru vylepšili natolik, že lehce překoná základní typ modelu B. No, zní to trochu podivně, ale vězte, že v praxi to funguje na jedničku. Co víc, postupem času bude vaše "garáž" natolik různorodá, že už nepůjde jen o to, co je rychlejší, má silněší zbraně trup či štíty. Romulanský Shrike vybavený unikátním maskovacím zařízením je sice přibližně až třetí nebo čtvrtá nejsilnější loď, ale už fakt, že se k němu dopracujete takřka na konci hry naznačuje své.
)
Druhá vychytávka spočívá ve zbraních. Než vás autoři pustí k něčemu pořádnému, řádně si vás otestují na slabších strojích, ale abyste byli postupně schopni odolávat i velkým mateřským lodím, dostanete se časem nejen k podstatně silnějším stíhačům, ale zejména pak např. automaticky naváděným torpédům atd. To se mi zdá jako správný postup. Nejprve ukaž, že umíš střílet a teprve pak budiž ti technika nápomocná. Ze začátku by automatika jistě kazila hru zbytečným usnadňováním, na konci byste se pak bez ní zase při bojích až s pěticí křižníků a nespočtem stíhačů najednou těžko obešli. Zbraně jsou ve hře v zásadě tři - tedy, lépe řečeno, tři třídy. Vždy jedna primární s vlastní energií a dvojice sekundárních se společnou šťávou. Přičemž primár je u imperiálních lodí vždy nějaký ten phaser a sekundár tradičně pulzní zbraň + torpédo. S uspokojením musím konstatovat, že překvapivě užitečné jsou vždy všechny tři nabízené eliminační prvky. Standardně tak pálíte na malé loďky pulsem + phaserem a křižníky mastíte torpédy + phaserem. Každá zbraň má přirozeně jiný dostřel, účinek i typ zaměřování. Zatímco tak s torpédem vždy míříte mírně před nepřátelskou loď ve směru jejího pohybu, phaserem stačí zacílit rovnou na požadovaný objekt. U romulanského letounu je vše pochopitelně trochu jinak, takže primárem jsou torpéda a o sekundár se dělí jakési disruptory spolu s maskováním. Jakmile se tedy demaskujete, máte kvůli vyčerpané energii k dispozici pouze první jmenovanou zbraň, což je velmi záludné.Pochválit můžeme tvůrce za dobrý systém zaměřování nepřátel i přátel, k čemuž vám podle chutí může sloužit stejně dobře tlačítko jedno jediné jako všech pět nabízených, kdy přesně volíte třeba jen rotaci mezi velkými plavidly či nejbližšími objekty. Jinak nás ale autoři po celou dobu "trápí" samými překvápky a záludnostmi. Tu se celá vaše loď díky okolním nepříznivým podmínkám během letu kymácí ze strany na stranu, že stěží udržíte zaměřovač v tom správném palebném postavení, jindy na vás zase Romulané vyskočí usazeni v nepohodlí klingonských lodí díky dohodě o sdílení technologie, která evidentně platí i v této realitě. Chraň vás ale McCoy myslet si, že si takto někdo z grafiků ulehčoval práci. Na konci se před vámi objeví tolik rozličných klasických i původních romulanských plavidel, až vám z toho hezky nebude.
|
Kdo neprošel do finále V jednom směru mě finální podoba hry trochu zklamala. Co byste totiž řekli tomu, že krom v recenzi již zmíněných ras měla být původně do hry včleněna i civilizace Gornů a hlavně pak Vulkánců? Podle mého žrádlo. Pro pány z Paramountu ale byla přeci jen vyhlídka na krvelačné Vulkánce asi příliš. Jak si jinak vysvětlil zahození tak skvělého a potenciálně velice plodného nápadu. |
O co více pak zamrzí okamžik, kdy hru finálně pokoříte. Můžete sice znovu shlédnout všechny filmečky, pustit se do jakékoli z dřívějších misí v jiné obtížnosti, ale krom extra těžkého "Kobayashi Maru" módu jsem ve hře neobjevil žádný další bonus prodlužující hratelnost. Dosbíráte ocenění, dokončíte mise na všechny možné způsoby, ale to je vše. Žádný multiplayer (splitscreen deathmatch či kooperativní single by byl skvělý) nebo alespoň skirmish na způsob SFA. Možná ještě na něco narazím v průběhu opakovaného zdolávání úkolů, až se dostanu ke konečné hodnosti, ale moc už na to nesázím. To je podle mě velká škoda, protože jakmile jednou rozlousknete systém dané mise, je už pro vás opakovaná hra brnkačka. Navíc, když se vám v hangáru už dávno válí ta nejlepší plavidla. Stačilo by přeci malinko a jak by se dala hra ještě natáhnout. Již dříve zmíněný Jedi Starfighter by mohl vyprávět... kdyby měl pusinku.
Nakonec ale... A to už vám neprozradím. Zahrajte si Shattered Universe sami. Řeknu vám popravdě, jsem rád, že mám PS2 dávno doma, jinak by přede mnou bylo ohromné dilema. Tento titul se jistě nijak nezapíše do herních dějin, není ničím přelomový ani revoluční, přesto jsem si s ním užil výtečnou zábavu, kterou závidím každému dalšímu potenciálnímu hráči, který misi v zrcadlovém vesmíru doposud nezdolal. Když k tomu povážím cenu, za jakou se u nás hra prodává, je to nekompromisní palec nahoru. Rozhodně tedy závěrem nemohu souhlasit s výrokem, který se objevil v testu magazínu GameSpy a hru shrnul pod primitivní výrok, který říkal přibližně to, že Shattered Universe je hra v nejlepším případě průměrná, obvykle pak špatná. Hra je to rozhodně zábavná, napínavá, svižná a kéž by takových bylo více. Já si ji vychutnával plnými doušky.