Je ironií osudu, že jedna z vůbec nejpodceňovanějších startrekových her se během let probojovala až na piedestal absolutně nejúspěšnější videoherní série v historii startrekových titulů. Řeč je pochopitelně o taktické sáze Starfleet Command, kterou její tvůrci postavili na základech deskové hry Star Fleet Battles. Byť se zdálo, že především hardcore fanouškům určený kousek je předem odsouzen k záhubě, zprvu nedoceněný klenot si brzy našel cestu k srdci nejednoho hráče. A to především díky tomu, že tvůrci postupně upouštěli od vysoké obtížnosti hry, což sice nesli nelibě skalní fandové, ale přiblížili tak hru masám. Snad i proto se může série Starfleet Command pochlubit tím, že jako jedna z mála ustála třeba i přesun autorských práv ke startrekovým hrám od jednoho vydavatele k druhému.

Oznámení titulu Star Trek: Tactical Assault pro handheldy Sony PSP a Nintendo DS proto svého času vzbudilo optimisticky pozitivní ohlas, nemalá očekávání, ale současně i díl obav. Podaří se taktický klenot přísně závislý na poměrně komplikovaném klávesovém ovládání převést v hodnotné podobě i na displeje přenosných konzolí? Autoři hry od samého počátku upozorňovali, že Tactical Assault je duchovním nástupcem a nikoli pokračováním původní ságy. Měl být proto ještě jednodušší, akčnější a méně rozvláčný.

Pravdou je, že vývojáři původní koncept osekali až na kost a Tactical Assault tak může připomínat taktickou hru snad jen při pohledu z uhánějícího rychlíku. Vylepšování a nákup plavidel, stejně jako i posádky je minulostí. Podobně se zúžily až na absolutně nejnutnější minimum i vaše možnosti, pokud jde o samotný boj a průzkum vesmíru. Příběh celé hry je nadto přísně lineární, a proto jedním dechem musíme zapomenout i na svobodu, pokud jde o plnění jednotlivých misí a úkolů. Roli populárních upgradů všeho možného od vybavení lodi po personální obsazení můstku nepříliš šťastně supluje jen systém povyšování pevně dané posádky, čímž můžeme docílit více či méně znatelných vylepšení. Za pomyslné body, jejich utržená výše se odvíjí od toho, jak úspěšně si během misí vedete, si lze takříkajíc dokoupit přesnější střelbu, silnější zbraně, výkonnější štíty nebo více energie, která slouží k posílení účinnosti zbraní, dobíjení štítu i použití maskovacího zařízení.

Problém tohoto systému naneštěstí spočívá v tom, že několik málo ne zcela optimálně splněných misí hned z počátku hry vás může odsoudit k nezvratnému neúspěchu v pozdějších fázích hry, kdy jednoduše nejste schopni konkurovat o poznání silnějším protivníkům. Dokud se tak nedopracujete k přidělení silnější lodi, jste nuceni mnohdy donekonečna opakovat danou misi. Opakování je vůbec v případě Tactical Assault matkou moudrosti. Kolísavá až nesmyslně nepřiměřená obtížnost vás totiž bude provázet po celou hru. K její plynulosti bohužel nepřispívá ani celkově akční pojetí. Zatímco vy sami máte jen málo prostoru k taktizování, které se víceméně omezuje na natáčení se lodí k nepříteli tou stranou, na které dosud pracují vaše štíty, vaši oponenti si během celé hry počínají poměrně nemilosrdně a pragmaticky.

Celkové atmosféře nepřispívá žel bohu ani scénář drtivé většiny misí, který je šitý podle jediné nudné šablony. Nenáročný hlídkovací, vědecký či doprovodný úkol se podle očekávání v mžiku promění v bitevní peklo a ve chvíli, když už si myslíte, že máte to nejhorší za sebou, většinou přichází možnost pseudo-volby. Buď se s povětšinou téměř zdemolovanou lodí vrátit na základnu a připravit se tak o některé body prestiže, nebo dát všanc několik uplynulých úporných minut kličkování a v honbě za upgrady odpovědět na další volání o pomoc. Netřeba dodávat, že snaha o stoprocentní vítězství většinou končí vaším rychlým smetením z oblohy a pořádnou dávkou nadávek v klingonštině.

Toto vše platí pro obě herní kampaně zasazené do období prvních startrekových filmů. Mise Hvězdné flotily se od těch, které zadává vrchní velení Klingonská říše povětšinou překvapivě neliší ani svou náplní, ani tématicky. Jediný rozpoznatelný rozdíl spočívá v elementu maskování, který ale bohužel vůbec neplní svou funkci, jelikož maskovací zařízení je napájeno stejnou energií, kterou nutně potřebujete pro své zbraňové systémy. Dobíjení štítů je pak pro Klingony zcela tabu, což už tak obtížnou hru ještě více komplikuje.

Co se technické stránky týče, na PSP Tactical Assault poměrně mile překvapí svým vizuálním zpracováním. Oproti tomu handheldu od Nintenda dělá hra spíše ostudu. A tuto objektivně slabší verzi nezachraňuje ani původně slibně znějící dotykové ovládání, které je bohužel pro potřeby tak akční hry příliš pomalé a těžkopádné. Grafika, ovládání a vzhled menu jsou také současně tím jediným, čím se od sebe jednotlivé verze odlišují. Obě na druhou stranu sdílejí stejný soundtrack, který byť nelze označit za nepodařený, již bohužel ve stejné podobě zazněl ve hrách Star Trek: Legacy i Star Trek: Encounters. Zvukové efekty rovněž nepatří k nejlepším, vyloženě ostudná je ovšem až absence dabingu. Veškerá komunikace mezi loděmi i důstojníky na můstku tak probíhá výhradně textovou formou, díky čemuž hra působí nepříjemně sterilním dojmem a celkově bez života.

Tactical Assaultu naštěstí nechybí multiplayer, ovšem pouze v lokální podobě, nikoli hra přes internet, což je dnes už i na handheldech výrazný minus. Utkat se v klasickém deathmatchi naštěstí lze nejen s loděmi Klingonů a Federace, ale i plavidly Romulanů, Gornů a Orionců, která v běžné kampani neosedláte, což životnost hry přeci jen o něco prodlužuje.

Star Trek: Tactical Assault není vyloženě špatnou hrou, jak by se snad mohlo zdát. Nesporná pozitiva by se pod kapotou titulu přeci jen našla. Je to v první řadě koneckonců Star Trek. Rovněž příběh hry – byť čistě z herního hlediska nepříliš plodný – nedělá světoznámému fenoménu vůbec ostudu. Jedná se ovšem současně o produkt plný chyb a nedotažeností, který je objektivně vzato jen velmi průměrných kvalit. Na milost ho tak patrně vezmou jen opravdu věrní fandové.