Co je těžší: vyvrhnout býka klingonským Daqtaghem, nebo si uklidit v pokoji? Volíte-li to druhé, pokračujte ve čtení. Je to zvláštní. Poslední roky na nás Romulané, Borgové a Klingoni skáčou z každé špinavé díry, přesto nejvěrnějším zobrazením trekovských bitev zůstává hra, kterou málokdo zná a nikdo nehraje. Zapomeňte na Bridge Commandera a Armadu. Phasery prošpikované trepky kapitána hvězdné lodi vám nejlépe přiblíží Starfleet Command. To myslíme vážně. Ptát se, proč série Starfleet Command nikoho netankuje, je asi jako hloubat, proč nikoho nebaví oblékání, ale všichni rádi čumí na striptýz. Předchozí díly, založené na deskové hře Starfleet Battles, byly složité a nepoddajné. Než se člověk propracoval k hratelnosti, těhotné rozsáhlými možnostmi, usnul, polil se kafem nebo nudou vypadl z okna. Dokonce i tvrďáci, kteří vytrvali až k bolestnému porodu, byli vyděšeni, kolik drobečků se z lůna hrne a jestli toho náhodou není trochu příliš. To není ta správná reakce. Vykutálená rodička se jménem Starfleet Command 3 nad postelí to ví. Ostatně jde jí o věno. Původní skoro-světy z deskové hry nahradily populárnější elementy z televizních seriálů. Hory mnohoznačných voleb zetlely v kupky přímočarých rozhodnutí. Havel končí na Hradě. Ema má mísu. Zjednodušení naštěstí nezašlo tak daleko, abychom museli někomu spílat. Koneckonců, bylo z čeho brát. Manuál zhubl o třetinu, ale pořád je tlustý. Že by tajný vzkaz pro Halinu Pawlowskou? (Máme tě rádi, Halino!) Dokážeme si také představit, že původně osm hratelných stran bylo pro vývojáře kobylí dávkou. Mnohé rasy proto postihla hromadná vlna migrace. K našemu štěstí tu zůstali ti podstatní: Fedarace, Klingoni, Romulané a Borgové (tfuj!). Rozumně ale můžeme mluvit jen o třech. Borgové (hnus!), ti veselí hipíci z kvadrantu, ve kterém i lišky chodí raději spát ve skupinkách, jsou v singleplayeru nehratelní. V multiplayeru to sice neplatí, nicméně na to, aby si člověk pořídil předraženou a neoštítovanou borgskou kouli (ble!), musí být buď velký fanoušek asimilace nebo Rothschild. A dieta pokračuje. Štíty jsou pouze do čtyř stran namísto šesti. Klamné cíle (decoys) a pseudo torpéda zmizely. Rakety a energetické projektily už nelze sestřelovat. Je toho hodně (a ještě víc), ale pravděpodobně vás to stejně nezajímá, takže pojďme dál. Posviťme si na boje. Časy, kdy ani přesný úhloměr a výkonná kalkulačka v ruce nebyly zárukou úspěchu, jsou definitivně pryč. Jádro vítězství leží ve správném manévrování lodí a obratných převodech energie mezi čtyřmi štítovými oblouky. Úspěšný kapitán štíty dle potřeby individuálně posiluje, tak aby co nejméně nepřátelské palby prošlo na trup lodi. To není nic nového. Naproti tomu přesnost palby je poprvé v sérii ovlivněna trajektorií pohybujícího se plavidla, což bojům dodává šmrnc ledové svěžesti. Množství strategických možností se sice vypařilo, ale pořád zůstává dost nástrojů, jak nepřátelům zklidnit hormony. Můžete vypouštět přepadové týmy, zachytávat lodě tractor beamy a unikat s pomocí extra agilních manévrů (high-energy turns, pozor, posádka na to musí být vycvičena). Phasery z plachet vám ale vezme fakt, že hladina energie už není nejdůležitějším parametrem lodi. Je sice možné pro radost převádět energii z jednoho palubního systému do druhého, ve stylu hry Hip Hap Hop, ale krom nostalgické vzpomínky na rozněžnělý úsměv Evy Brettschneiderové neexistuje prakticky žádný rozumný důvod proč to skutečně dělat. Starfleet Command 3 obsahuje tři kampaně, jimiž prolíná jediný příběh. I když teoreticky můžete začít kteroukoliv z nich, skutečně svobodná volba prakticky neexistuje. Vlastně ano, ovšem za předpokladu, že nejprve rozpáráte vlka, poté sníte babičku a nakonec se vypravíte s Karkulkou na procházku do lesa. Šibalský scénář se rozvíjí od návratu Voyageru z Delta kvadrantu a hyne těsně před událostmi vyobrazenými ve filmu Star Trek: Nemesis. Možná to víte, možná ne – v Nemesis se Patrick Stewart loučí s rolí. Jestli je vám Star Trek milý, hněte kostrou a smrákněte to. To není přiteplalé doporučeníčko, to je drsná pirátská výhružka. Celý konflikt se odehrává na mapě, které autoři říkají Dynaverse 3. Tento honosný název má zřejmě vzbuzovat dojem, že jde o věc tak složitou, že by ji Einstein nevymyslel ani na záchodě. Ve skutečnosti jde o šestiúhelníkovou síť, na níž každý hex představuje sektor, ve kterém se může odehrát jedna z mnoha náhodně generovaných událostí. V singleplayeru jde o směsici generovaných a skriptovaných úkolů. Opakovaně úspěšné mise v jednom teritoriu mají za následek jeho získání a posunutí hranic. Úspěchy se zároveň promítají do vaší prestiže, ze které čerpáte při výběru nových lodí. Ve finále není tento přístup špatný, právě naopak. Líbil se nám. I náhodně generované mise jsou tvořeny relativně inteligentně a celý systém dává dobrý smysl. Nakonec na tom Einsteinovi možná něco bude. Bohužel tak horké to zas není. Na Einsteinovo háro nikdo nemá (snad jen Don King, ale to je jiný příběh) a jedno pivo opici nedělá. Je čas vyvalit sudy. Grafika je velmi nevyrovnaná. Místy působí propracovaně, člověk by řekl až impozantně, jinde ale sklouzává na úroveň školních děl „Čím bych chtěl být, až vyrostu?“. Škraloupovité krátery o velikosti takřka celé planety jsou toho dobrým příkladem a to opomíjíme běžnou logiku. Závěrečné filmečky jednotlivých kampaní mají nepříjemnou tendenci nebýt vůbec, nebo se přinejmenším nezobrazit korektně. Pozadí by mohlo být kvalitnější. Pozorovat živé a detailní lodě na ohavném backgroundu je asi stejně vzrušující jako si prohlížet Pamelu Anderson před plakátem Petra Novotného. Není to špatné, ale čas od času se vám z toho udělá šoufl. Chceme-li být objektivní, musíme přesto tvůrcům přiznat velký skok kupředu. Vizuální dojem je silný. Interface je také podařený. K tomu, abyste si hru plně vychutnali, už není třeba znát fráze typu: „Prosil bych trochu vlažné vody“, „Více cukru“ a „Poslední dobou mě bolí klouby“ v klingoštině, romulanštině a vulkánštině, tak jako tomu bylo dřív. Všechny rasy mají shodný ovládací panel, a i když by větší (grafické) rozrůznění neškodilo, je to alespoň přehledné. Po spuštění multiplayeru se hra minimalizuje. Záhy poté má člověk pocit, že si vedle něj někdo děsivě uprdl. Omyl. To se jen hrůzostrašná služba Gamespy dere na obrazovku! Jistě nejsme sami, kdo si myslí, že tenhle způsob multiplayeru je hned po výprasku koženým páskem od tatínka tím nejhorším možným. Pokažený první dojem naštěstí napravují oba herní módy. Prvním je klasický skirmish, druhým semi-persistentní svět na serveru Dynaverse. Druhý mód je bezpochyby lepší, jelikož v něm klany hráčů válčí o jednotlivé sektory. Není to sice EverQuest, ale je to o dost levnější a nemusíte to hrát každý den. Palec nahoru! Hratelnost Starfleet Command 3 je velmi dobrá pro každého, kdo na Enterprise dokáže bez mapy najít koupelnu, a minimálně slušná až pohodová pro ostatní stratégy. Bohužel výsledné skóre kazí některé nepříjemné chyby. Snad až příliš často se stává, že člověk jednoduše neví, co po něm hra v daný okamžik chce. Čekat na vůli boží se také nemusí vyplatit, a to z toho důvodu, že i po nedokončené příběhové misi je vám umožněno pokračovat dál (byť hra oficiálně skončila) bez postihu na těžce vydřenou loď a vycvičenou posádku. Dokonce i funkce autosave funguje dál. Chápete správně. Ve chvíli, kdy vám hra přepíše tři čtyři hodinky tuhé fachy na kampani prakticky bezcenným SAVE, máte chuť poslat Picardovi láhev zavařovaných fuseklí. Z obecného hlediska to nepovažujeme za závažnou chybu, ale berte to jako upozornění. Starfleet Command 3 je další zábavnou hrou ze světa Star Treku. Pro fanouška jde o jasnou volbu, ale ani ostatní hardcore stratégové by se neměli cítit uraženi. Tomáš Zvelebil, Score Přidáno: 5.7.2004 Použito se svolením časopisu Score. Seznam všech článků týkajících se hry Star Trek: Starfleet Command 3 najdete zde.