Když se v létě roku 2003 ve zlém rozešli zástupci společností Viacom a Activision, aby se zanedlouho jejich právníci opět sešli u soudu, nikdo netušil, že se nacházíme na počátku více než tříletého období, ve kterém nevyjde žádná oficiální startreková hra (s čestnou výjimkou vzkříšené Shattered Universe pro PlayStation 2). Herní licence mezitím přešla na společnost Bethesda, která se s vývojáři z Mad Doc Software domluvila na výrobě vesmírné akce Star Trek: Legacy, jež by u příležitosti čtyřicátého výročí Star Treku přinesla hru překlenující všechna časová údobí tohoto seriálu. Jak moc se tato spolupráce osvědčila a na kolik se nám vyplatilo počkat si tak dlouho na další licencovanou hru, se dozvíte v této recenzi.

Vývojáři toho naslibovali hodně – skvělou grafiku, která nás přivede v úžas, rozmanité mise navzájem spojené strhujícím příběhem, atmosféru hustou tak, že by se nechala krájet phaserem, prostě vše, po čem bychom jenom mohli toužit. Dlouhou dobu vše nasvědčovalo tomu, že se dočkáme něčeho velkého – předkládané obrázky vypadaly velmi slibně, záběry z hraní různých misí vyznívaly působivě a zdálo se, že vývoj je na správné cestě. Jenže potom přišlo slavné výročí oblíbeného seriálu a po hře se slehla zem. Jaké štěstí jsme však měli, když několik týdnů před Vánocemi bylo oznámeno, že Legacy přece jenom vyjde v tom správném roce – a zkušení harcovníci v té chvíli jistě zpozorněli. Titulům, které to „stihnou“ na vánoční trh, se občas stane, že jsou nedodělané, plné chyb a působí jako sešité horkou jehlou, která stačí jenom k tomu, aby se hra nerozpadla dřív, než si ji hráči koupí.

Jak už bylo řečeno, Legacy překlenuje všechna časová údobí Star Treku – od kapitána Archera, přes Kirka, Picarda a Siska až po Janewayovou. Celá hra je přitom rozdělena do patnácti misí, prvních pět patří Archerovi, druhá pětice Kirkovi a v poslední pětce se tísní trojice Picard, Sisko a Janewayová. V konečném součtu se potom neubráníte dojmu, že autoři hru sprostě pokrátili a místo férového rozdělení příběhu do pěti etap po pěti misích vymysleli takovouhle kulišárnu. Možné to je, na druhou stranu faktem je, že deník posledních třech zmíněných kapitánů obsahuje velmi podobná časová data, takže bylo jenom logické spojit je do jednoho celku. Konec konců, Janewayová se valnou část svého zdokumentovaného života toulala po Delta kvadrantu (což by ovšem do hry vzhledem k příběhu mohlo vnést zajímavý prvek, jak mě teď napadá) a Sisko měl na stanici Deep Space Nine svých starostí dost a po vesmíru toho zase tolik nenalétal. Nezpochybnitelné nicméně je, že příběh – ač z pera ostřílené dvojice D.C. Fontana/Derek Smart, tj. autorů příběhu k vesmírnému simulátoru Bridge Commander – působí ve výsledku hodně neslaně nemastně a pocit nějakého čas i prostor překlenujícího eposu se nedostavuje. Spíše naopak, jednotlivé mise působí jako… jednotlivé mise, které toho v podstatě nemají příliš společného a dát vývojářům ještě pár měsíců, možná by jich místo patnácti bylo padesát, se stejným výsledkem. A oč vlastně tentokrát jde? Vulkánská vědkyně T'Uerell, zapřisáhlá stoupenkyně teorie o čisté logice, se rozhodne, že už je nejvyšší čas udělat ve vesmíru pořádek a sjednotit všechny jeho obyvatele ve snaze o dosažení vyšších cílů. Za svůj vzor si přitom vezme Borgy, kteří fungují na téměř ideálním principu, jenom jim chybí trocha té vulkánské logiky. To zní sice fajn, ale ze hry se na to snad ani přijít nedá. Ve hře to vypadá asi tak, že narazíte na T'Uerell, která tropí neplechu – nejdříve v Archerově přítomnosti a o něco později i v Kirkově. Ke konci Kirkova období přiletí najednou Borgové a s nimi se potom řežete až do konce celého příběhu. K tomu se to T'Uerell občas snaží Picardovi vysvětlit, ale jako celek to prostě nefunguje a nepůsobí to dobře. Příběh je pro mě rozhodně prvním a možná i největším zklamáním. Hrou se občas mihne nějaké to hvězdné datum, ale jinak mi všechno přijde vytržené z kontextu a to mě neuspokojuje. Několik set let historie určitě skýtalo mnohem víc příležitostí k výpravnému pojetí a ve hře úplně chybí jakákoliv příběhová omáčka. Co v této souvislosti mohu vyzdvihnout, je čtveřice videí ve složce Extras, která pro mě velmi sympatickou formou přibližují pohnutky T'Uerell, nahlížejí do minulosti Kolektivu a do příběhu atraktivně zaplétají sondu V’Ger z prvního startrekového filmu. Celé mi to trochu připomíná Animatrix, což není vůbec špatné. Počítám, že tato (a dost možná i další) videa měla být původně nedílnou součástí samotného příběhu a ne pouze „bonusem“ v hlavním menu.

V další části recenze se zaměříme na grafickou stránku Legacy, která měla být úžasná – obzvláště proto, že se na ní pracovalo čert ví kolik let, vývojáři na ni byli hrdí, všechny kolemjdoucí pravidelně udivovala a navíc byla primárně tvořena pro next-gen konzoli Xbox 360. Žel bohu, v konečném výsledku to vypadá tak, že grafika se většinou blíží spíše tomu, co bylo vidět v jediném oficiálním traileru, než záběrům z hraní. Ale vzít to jedním šmahem a říct, že grafika je hnusná, také nemůžeme. Lodě jsou většinou velmi pěkně vymodelované, ale občas mizerně otexturované, takže netrvalo dlouho a na internetu se začaly objevovat nové textury od fanoušků, které jsou podstatně lepší než původní verze od profesionálů. Mad Doc Software zprznili lodě už v real-time strategii Armada II a dost dobře nechápu, jak se jim to mohlo povést znovu. Povrch lodí působí příliš matně, šedivě a málo plasticky. Avšak ve výsledku, když lodě zasadíte do vesmíru plného různého smetí – mlhovin, asteroidů, planet a různých umělých instalací – tak se na to nechá koukat celkem uspokojivě a jako celek to tak špatně nevyznívá. Přesto je jasné, že fanoušci si nedají pokoj, dokud lodě nepřevléknou do nového a slušivějšího kabátku. Hardcore fanoušci si klasicky stěžují na spoustu dalších více méně prkotin, například že torpéda nebo phaserové paprsky mají špatnou barvu nebo tloušťku. To je sice možné, ale jelikož nejsem maniak, tak takovéhle záležitosti s klidným svědomím přejdu.

O zvukové složce je u startrekových her většinou zbytečné mluvit. Hudba se vážně povedla, jak ostatně můžete sami posoudit z těchto ukázek. Když je ve vesmíru klid, je klidná i hudba. Když se něco děje, dokáže se do toho hudební doprovod pořádně opřít. Přesně tak, jak bychom si představovali. Namluvení postav je rovněž na standardní úrovni, není to žádné terno, které byste si pouštěli dokola před spaním, ale k odfláknutému výkonu to má stejně tak daleko. Svým hlasem navíc přispěli všichni kapitáni, takže autenticitě bylo učiněno zadost.

Co fanoušci jen těžko přenášejí přes své hráčské srdce, je do značné míry nepřátelské, neintuitivní a vůbec nepřehledné ovládání. Pochopitelně se na něj dá zvyknout, a pokud chcete hru dohrát, tak vám ani nic jiného nezbude – pokud nehodláte editovat konfigurační soubor, protože hra standardně přemapování kláves nenabízí. Mně spíš vadilo to, že hra nebyla schopná skouskout vícero kláves stisknutých naráz. Takže když jsem chtěl loď sklonit vlevo dolů a přitom nepřítele polechtat salvou torpéd a nějakým tím phaserovým paprskem navíc, tak jsem měl smůlu a loď radši zůstala trčet na místě. Asi nejproblematičtější je zaměřování subsystémů, které je řešeno dosti chaoticky, a uděláte nejlépe, když se mu obloukem vyhnete. Na hře je i přes veškerá ujištění autorů znát, že byla primárně vyvíjena pro konzoli, a i když autoři vyprávěli, že tenhle problém nenastane, skutečnost je jiná. Kromě základního, klasického 3D pohledu se nám nabízí i taktická mapa seshora dolů, na které vidíme větší část území a můžeme s její pomocí lehce taktizovat. I tady je však ovládání myší dost zmatené, takže buď s myší nabrnčíte několik koňských délek, než se někam s kurzorem dostanete, nebo právě naopak při sebemenším doteku umělého hlodavce kurzor uskočí až za nejbližší mlhovinu. Jediné štěstí, že mám po ruce gamepad, na němž se taktická mapa ovládá podstatně lépe.

Největší tragédií celé Legacy však bezesporu je nadbytek fatálních bugů a chyb ve skriptech, kvůli kterým se vám často stane, že se další mise nenačte správně, takže jen zmateně koukáte, jak se najednou začnou všichni navzájem na obrazovce řezat bez zjevných příčin, nebo se občas stane něco, co by se stát nemělo – planeta bouchne, ačkoliv do ní úlomek asteroidu ještě nenarazil, nepřítele nejde zničit, protože je nesmrtelný apod. V několika případech máte jedinou možnost, jak misí postupovat, takže přístup „omrknu situaci a potom to vezmu zadem“ záhy vyletí komínem. Nepříliš duchaplná je i umělá inteligence vašich souputníků. Vy kolegovi sice přikážete, ať zaletí tamhle a zničí nepřítele, který se vám odtamtud vysmívá, jakmile se však otočíte zády, loď vás má na háku, a když už se úplně nezastaví, tak aspoň zaútočí na někoho jiného. Zajímavé také je, že v jedné misi jsem si umělou inteligenci pochvaloval, protože lodě dělaly přesně to, co jsem po nich chtěl, a hned v následující misi byly na zabití, protože je člověk nemohl dokopat vůbec k ničemu. Hřebíčkem do rakve zábavnosti je nemožnost ukládat hru v průběhu misí. Takže první, co byste před hraním Legacy měli udělat, je stáhnout si modifikaci, která tuto možnost zaktivní. Jinak se z hraní stane čistá a ničím neředěná noční můra.

Autoři se během vývoje (kdy jsme jim nemohli koukat pod prsty) honosili i tím, jak si budeme moci lodě vylepšovat, možná i o sbírání zkušeností jednotlivých posádek pár slov padlo, žel bohu ničeho ani zdánlivě podobného jsme se nedočkali. Povětšinou tak ve své letce (mluvit v této souvislosti o flotile je silně přehnané) máte čtyři plavidla, přičemž vlajkovou loď (v jedné misi dokonce i Picardův Stargazer) nemůžete vyměnit a po přechodu do nového období se vám automaticky zaktualizuje. Ostatní tři plavidla můžete kupovat a za poloviční cenu prodávat libovolně podle svého uvážení. Vzhledem k nevelkým možnostem taktizovat jasně vítězí hrubá síla, takže většinu lodí si budete muset vyzkoušet později ve Skirmishi nebo hře více hráčů. Nedočkali jsme se žádného vylepšování lodí, žádného sbírání zkušeností, takže ono proklamované „budete si muset dobře rozmyslet, jestli si do další mise necháte sice starší loď, zato opatřenou ostřílenou posádkou, nebo zda se rozhodnete pro nezkušenou bandu nováčků v novém vesmírném korábu“ se nekoná. Dokonce vám může být jedno, když nějakou z doprovodných lodí ztratíte, protože při „výhodném“ prodejním kurzu přijdete maximálně o pár tisíc kreditů.

Co dalšího nám ještě Legacy nabízí? Během boje můžete přesměrovávat energii do jednoho ze tří hlavních systémů lodě – štítů, pohonu nebo zbraní. Pochopitelně platí, že čím víc energie systému přidělíte, tím lepší výkon podává. Úplná zbytečnost to není, občas se vám vyšší impulzní rychlost nebo větší výdrž štítů hodí. Po bojišti můžete i warpovat, ale po každém skoku musíte počkat, dokud nebude mít warp pohon opět dostatek potřebné energie. Svoji loď taktéž můžete nechat zničit autodestrukcí – ačkoliv mě k tomu nenapadá jediný rozumný důvod. Vhod přijde i možnost opravovat poškozené lodní systémy – bez ohledu na to, jak nelogické to je, můžete kompletně opravit i úplně zdecimované plavidlo, stačí ho uklidit někam do ústraní. V modelech lodí se občas objeví nějaká ta díra, která vypadá stejně blbě jako u Bridge Commandera. Pro úplnost ještě doplním možnost skenování dalekého dosahu, s jehož pomocí můžete odhalit nepřátelská plavidla, která by vás jinak mohla napadnout nepřipravené, jakož i možnost zamaskovat loď vybavenou maskovacím zařízením.

Pokud se o startrekových hrách v minulosti často říkalo, že jsou kontroverzní (ať už si pod tím představíme cokoliv), o Legacy to platí stonásob. Hra s obrovským potenciálem, který vývojáři dokázali ukázkově promrhat, a Legacy se tak na serveru Game Rankings aktuálně dostává průměrného hodnocení něco málo nad 60%. Na druhou stranu se však postupem času ukazuje to, o čem se mnou mluvil Jirka Bigas, a sice že mu některé recenze připomínají spíš hon na vývojáře a snahu vybít si na nich zlost bez pokusu o alespoň trochu objektivní úhel pohledu. Star Trek: Legacy se jednoznačně nepovedla a nedostatků je hned několik – pro zopakování těch největších prapodivné ovládání překopávané až do posledních chvil, fatální zabugovanost a nepřesvědčivé podání potenciálně velmi kvalitního příběhu. Na druhou stranu bych rád věřil, že vývojáři teď nedělají nic jiného, než že makají na odstranění všech chyb, odladění hratelnosti, případně doplnění hluchých míst v příběhu. Určitou záchranou jistě budou i fanoušci, kteří do této chvíle přichystali několik desítek více či méně užitečných a zásadních modifikací. Postupem času by se tak z Legacy mohla stát i velmi kvalitní záležitost. Můžeme jenom doufat, že příští oficiální startreková hra nebude vydána dřív, než ji vyvojáři dodělají.