Když se na podzim roku 1994 objevil v kinech sedmý celovečerní film Star Trek: Generations, doprovázela ho do světa dvojice interaktivních titulů – propagační Interactive Multimedia Kit (pro Macintosh a Windows) a akčně-logická hra Beyond the Nexus, která vznikla pro handheldy Nintendo Game Boy a Sega Game Gear. Jelikož se po obsahové stránce jedná o naprosto totožnou záležitost, probereme si verze pro obě platformy pěkně najednou.

Vývoj hry Beyond the Nexus byl svěřen společnosti Absolute Entertainment (tu pro zajímavost založili v roce 1986 přeběhlíci z Activisionu), která již o rok dříve vytvořila pro Game Boy a herní konzoli NES taktickou simulaci nazvanou prostě „Star Trek: The Next Generation“, později portovanou na Game Gear s dodatkem „The Advanced Holodeck Tutorial“. Jistě vás nepřekvapí, že hra v podstatě kopíruje děj filmu, z něhož si vybírá nejzásadnější chvíle, které vás následně nechá prožít na vlastní kůži. Jedinou výjimkou je hned úvodní mise s Enterprise-B, která se během své první plavby musí vypořádat s dvojicí útočících tholijských lodí. Dalších sedmnáct levelů již plně odpovídá událostem z filmu.

Beyond the Nexus bychom s ohledem na hratelnost mohli rozdělit na tři části – na létání/bojování ve vesmíru, na řešení logických úloh a na akční výsadkové mise. Do první kategorie spadá několik vesmírných soubojů s již zmíněnými tholijskými loděmi, s romulanským Válečným ptákem nebo s klingonským Dravcem sester Durasových. Zároveň sem můžeme zařadit i trio čistě pilotážních misí, v nichž prolétáváte sérií zvýrazněných čtverců – což je systém, který se často využívá během úvodního výcviku v různých vesmírných hrách. Namáhání mozkoven se děje prostřednictvím miniher typu Logik (Master Mind) a Pipe Mania. V prvním případě musíte určit správnou kombinaci znaků (například při analýze nouzového volání či skenování observatoře Amargosa), v tom druhém musíte přesměrovat energii z výchozího do cílového bodu (při opravě warp pohonu, při přesměrování senzorů nebo aktivaci oddělení talířové sekce). Nu a konečně třetí kategorii tvoří trojice výsadkových misí (například Rikera na observatoři Amargosa nebo Picarda na Veridianu III). Jednotlivé části se v průběhu hraní nepravidelně střídají, takže vás nemohou omrzet. Některé úkoly jsou relativně snadné, u jiných se můžete na chvíli zaseknout.

Během bojových vesmírných misí si musíte dávat pozor především na hladinu energie ve štítech, protože když o ně přijdete, je pochopitelně konec. To ostatně platí pro všechny fáze hry – jeden nezdar a začínáte zase od začátku. Na svou obranu můžete při vesmírných soubojích klasicky používat phasery a s výjimkou úvodní bitvy s Enterprise-B i fotonová torpéda. Platí, že energie ve phaserech i štítech se pomalu dobíjí, a podle toho co jsem vypozoroval, je zásoba fotonových torpéd dost možná nekonečná (nebo alespoň tak vysoká, že vás nijak neomezuje). Nicméně, střelba z torpédometů vyžaduje jistý cvik, jelikož torpéda nejsou ani v nejmenším naváděná, takže trefit s nimi něco jiného než černotu v pozadí je docela umění. Na bojišti se občas objeví nějaká ta planeta, eventuelně vesmírná stanice, ale působí pouze pro zkrášlení a průběh boje nijak neovlivní. Pokud do vás cizí loď buší a vy nevíte odkud, můžete využít jednoduchou taktickou mapu, ze které zjistíte pozici všech objektů na bitevním poli i úroveň jejich poškození. Celkově mi však přišlo, že ačkoliv je bojování trochu zdlouhavé, nejedná se o nikterak obtížnou výzvu, která by vám měla stát v cestě. Při prostém kormidlování si musíte dávat pozor pouze na to, abyste se správně trefili do rozsvícených čtverců, protože když je minete nebo netrefíte úplně přesně, začne hrozit, že se odchýlíte z kurzu a svého cíle tak nikdy nedosáhnete.

O minihrách typu Logik a Pipe Mania toho není moc co říct. Všichni pravděpodobně tyto logické kratochvíle znáte, tudíž nemá cenu vám je nějak obšírně představovat. Je pochopitelné, že s postupujícím dějem roste obtížnost těchto úkolů – v případě Logiku se však naštěstí zvyšuje i počet pokusů, které na určení správné kombinace máte. Vaši úlohu však mírně komplikuje fakt, že hra zobrazuje informace pouze o poslední odzkoušené kombinaci, takže za chvíli ztratíte přehled, co za možnosti jste už zkoušeli a s jakým výsledkem. V Pipe Manii vám občas může být horko, když začne „téct“ energie a vy čekáte, až vám přijde pod ruku požadovaná část potrubí. V cestě vám pochopitelně stojí spousta překážek, takže v poslední úrovni se energie vine herní plochou jako had vysokou trávou.

Výsadkových misí si příliš neužijete a ačkoliv se zdánlivě jedná o nejatraktivnější část, v konečném součtu mi tento prvek vychází jako nejslabší. První Rikerův výsadek na stanici Amargosa je ještě v pořádku – v omezeném čase musíte vyčistit stanici od třech desítek Romulanů, přičemž si můžete dovolit utržit až dva zásahy. Při Rikerově záchraně Geordiho s Datou už je to horší. Proti vám totiž stojí sice jeden, ale o to odolnější Romulan, kterého můžete phaserem maximálně na chvíli omráčit, a vaším úkolem je najít v daném časovém limitu na stanici Datu a přenést se s ním zpět na Enterprise. Romulan má navíc několik dalších nepěkných schopností – je o poznání rychlejší než vy a navíc se dokáže libovolně transportovat – často vám do zad. V poměrně slušně frustrující záležitost se pak může proměnit Picardovo dobrodružství na povrchu Veridianu III, při kterém se musí neozbrojený a bez jediného zásahu dostat k odpalovacímu zařízení. Přitom se musí obratně vyhýbat nebezpečnému Soranovi, který disponuje podobně nefér schopnostmi jako Überromulan.

Technické provedení hry zřejmě více méně odpovídá své době – verze pro Game Boy je černobílá (eventuelně při použití zařízení Super Game Boy s omezenou barevnou paletou) a v nižším rozlišení, verze pro Game Gear je už celobarevná, a tak v ní lépe vyniknou zdigitalizované fotografie hlavních postav, objevující se před i po každé misi. Na grafice jako takové toho vzhledem k možnostem obou přístrojů nebylo moc co zkazit, posoudit ji ostatně můžete na okolních obrázcích z obou verzí. Hra obsahuje několik z průměru nevybočujících hudebních znělek, včetně známého úvodního nápěvu. U ozvučení platí to samé co u zobrazení, a sice že verze pro Game Gear je na tom lépe.

Co dodat závěrem? Pokud se rádi vracíte ke starším hrám a nevadí vám horší technické zpracování, tak si Beyond the Nexus určitě vyzkoušejte, na chvíli vás dozajista pobaví. Ani si kvůli tomu nemusíte shánět staré handheldy a původní hry, stačí si stáhnout emulátor a hru podle vašeho výběru přímo od nás.