První díl akční vesmírné střílečky Star Trek: Final War od týmu Racoon Software, který tehdy tvořil pouze Martin Šimek, a následovný datadisk s názvem Free War se staly úspěšnými freewarovými hrami, které si s chutí zahrála většina Trekkies. Téměř celé poslední dva roky pracoval Racoon Software na druhém dílu a nás jistě zajímá, jak se dvojici autorů ve složení Martin Šimek a Vít Žižka jejich dílo vydařilo.

Oproti původní Final War byl druhý díl od počátku zamýšlen jako čistá skirmish záležitost, nebyl tedy připravován žádný příběh ani kampaň. Místo toho se okamžitě po spuštění ocitáme v hlavním a také jediném menu hry, kde si můžeme vybrat jeden z předpřipravených bojových scénářů, nebo si můžeme vytvořit vlastní bitvu vesmírných lodí od základu. Pojďme se na tuto přípravnou část Final War 2 podívat blížeji.

Základní podobu hlavního menu můžete bezpečně odhalit z přiloženého obrázku. Na výběr máte z osmi různých skupin lodí podle toho, které z nejznámějších ras vesmíru Star Treku patří. Svoje plavidla si tedy můžete volit z flotil Spojené federace planet, Klingonské říše, Romulanského hvězdného impéria, Cardassianské unie, Borgského společenstva a Dominionu. Z této nabídky pak mírně stranou stojí poslední dvě skupiny. V první z nich najdete třeba breenskou Frigatu nebo lodě Son’a a ve druhé vás čekají speciální lodě, ke kterým je však ze začátku přístup omezen. V každé z těchto základních skupin najdete plavidla, která byste v nich čekali. Na rozdíl od střílečky Star Trek: Red Alert zařadil Racoon Soft do své hry pouze plavidla, která jsou součástí oficiální a schválené části startrekového vesmíru. Výjimku potvrzující pravidlo pak tvoří již zmíněné speciální lodě, mezi kterými najdete i řadu kousků smyšlených, které ožívají pouze ve fantazii fanoušků. Nabídka Final War 2 je velmi široká a bohatá. Celkem můžete do bitev nasadit osm desítek různých lodí, hvězdných základen či obranných platforem. U každé z lodí (a samozřejmě i u ostatních ovladatelných objektů) si můžete projít její základní technické parametry, jako je její délka, síla zbraní, jaké jsou její obranné schopnosti a také stručný pohled do minulosti plavidel té které třídy. Pokud byste se nemohli rozhodnout, které lodě proti sobě postavit, máte na výběr ještě dvacítku rozmanitých bitevních scénářů, které si berou za vzor události známé z televizních seriálů nebo filmů. Ovšem ani k těm nemáte přístup hned z kraje, v čem je háček?

Musíme se přiznat, že původní koncept klasické vesmírné střílečky, ve které si můžete vybrat z přehršle různých lodí, se kterými se pak honíte po kousku studeného vesmíru, v nás vzbuzoval trochu rozpačité pocity. Taková hra se sice na jednu stranu hodí jako ideální oddychovka po těžkém pracovním dni někde v lese, velmi brzy však ztrácí na kráse a po několika hodinách už nemá hráče čím oslovit. To si zřejmě uvědomili i v Racoon Softu a proto do hry zapracovali prvek známý třeba z taktické simulace Starfleet Command 3, tzv. prestiž.

Prestiž se rychle stala hlavním ukazatelem toho, jak zdatnými hráči jste a kolik hodin jste u Final War 2 strávili a už teď mezi sebou betatesteři čas od času zjišťují, kolik má ten či onen prestiže a jsou i tací, kteří se snaží hru nabourat a nahamounit si kupu prestiže podvodným způsobem (marná snaha, nezkoušejte to…) Pojďme si vysvětlit její princip. Když si totiž při prvním spuštění hry vytvoříte svůj profil, vstoupíte do dění jako ten nejposlednější praporčík s dvanácti tisíci body prestiže v kapse. A tím se zároveň vysvětluje, proč nemáte od začátku přístup ke speciálním lodím a proč si nemůžete zabojovat v přichystaných scénářích. Dokonce ani nemůžete ovládat drtivou většinu klasických plavidel. Ano, za všechno se platí. A ve Final War 2 prestiží. Kromě výše uvedených údajů, které si můžete prostudovat u každé z nabízených lodí, se v textu také dozvíte, kolik prestiže potřebujete, abyste tuto loď mohli zařadit do své flotily pro nadcházející bitvu. A samozřejmě nemůžete čekat, že někdo, koho před pár minutami konečně vyštípali po sedmi letech z Akademie, dostane do spárů zánovní plavidlo třídy Sovereign, nebo že ho Borgové unesou jen proto, aby dohlížel na chod jejich supervýkonné taktické krychle. Kdepak, hošánkové, nahoru se musíte vypracovat pěkně od píky. A tentokrát vám k tomu nepomůže leštění klik (viděli jste snad už na hvězdné lodi kliku?) nebo uplácení správce doku švestičkami ze zahrádky. Srazíte paty, roztomile se usmějete a se strachem v očích vstoupíte na můstek kocábek typu Centaur, Sabre, Shrike či Hideki a budete se modlit, abyste kvůli své mladické nerozvážnosti nenaštvali nějakého nerudu v kapitánském křesle zásobovací lodi. Na začátku tak můžete rovnou zapomenout na megalomanské bitvy deseti plavidel (to je maximální hranice počtu lodí v bitvě). Budete totiž rádi, že se do rozpočtu vecpete s jedinou lodičkou. Proti sobě však můžete postavit flotilu libovolně silnou. Bohatnout totiž můžete jedině tak, že porazíte zvolené protivníky a z hodnoty každého zničeného plavidla následně dostanete rovnou čtvrtinu, která se připočte k vaší prestiži. Důležité také je, že s plavidly ve své flotile můžete manipulovat podle libosti, při zpětném odprodeji vám totiž nikdo neúčtuje žádné penále, ale vracím vám plnou sumu, za kterou jste loď pořídili. Na začátku toho ale stejně moc nevymyslíte, podle svých rasových preferencí se můžete rozhodovat jen mezi několika málo loděmi. Zajímavější už to ale bude při výběru nepřátel, kde váš další postup závisí na vašem krédu. Myslíte si, že je lepší kráčet k jistému úspěchu po malých krůčcích, nebo dáte veškerou svoji prestiž všanc a vabank si to rozdáte proti romulanské flotile složené výhradně z Válečných ptáků? Zkusit můžete obojí, vše závisí pouze na vás.

Když už jste na taktickou mapku, která je součástí hlavního menu, přetahali plavidla, která se zúčastní nadcházejícího dýchánku nad hromadou fotonových torpéd a jako břitva ostrých disruptorů, máte ještě možnost určit, na koho lodě z vaší flotily zaútočí. Na začátku to je celkem jedno, protože nepřátel se po bojišti jistě moc potulovat nebude. Postupem času ale může správné přidělení a spárování nepřátel tvořit prvek, který rozhodne o vašem úspěchu či neúspěchu v bitvě. Co když pošlete svoje plavidla třídy Sovereign proti obratným Jem’Hadarským stíhačům a Defianty necháte útočit proti klingonské hvězdné základně? Nebylo by to třeba lepší obráceně? Prostě i tady se vyplatí se před zahájením bitvy trochu zamyslet a správně rozvrhnout své síly.

Podobná situace jako ve dvou předchozích odstavcích se odehrává, i co se bitevních scénářů týče. Každá historická bitva stojí něco prestiže a nejdražší scénář vás přijde téměř na 300.000 bodů. Každý ze scénářů doprovází krátký popis situace na bojišti, abyste už dopředu věděli, že nemáte téměř žádnou šanci. Lodě ve své flotile můžete pravda libovolně měnit, ale to už pak nehrajete předpřipravený scénář, ale pouze klasickou, obyčejnou bitvu. Sice se mi to nepodařilo potvrdit, ale podle důvěryhodných informací z nejlépe informovaného zdroje je možné zvítězit v každém ze scénářů s loděmi, které jsou v něm přichystány a co je důležité i s lodí, které máte podle zadaných parametrů velet (je to vždy loď nejvýše v levé části taktické mapky). Pokud vám není líto vaší těžce vydřené prestiže, tohle je přímo ideální způsob, jak o ni zase přijít. Doporučujeme jen pro největší vytvrdlíky a taktické kouzelníky. A čeho, že se můžete od scénářů dočkat? V nabídce je kupříkladu bitva z posledního filmu Nemesis, z filmu První kontakt či spousta šarvátek z válek s Dominionem.

Vše se prostě točí kolem prestiže a ta vás dokáže u hry udržet pořádně dlouho. Postupně šplháte v hodnostech, do rukou se vám dostávají silnější a silnější lodě, až se zařadíte mezi admiralitu. A že se na to chvíli nadřete. A co se stane pak? Získáte přístup ke speciálním lodím. Ty jsou zvláštní hned z několika důvodů. Najdete mezi nimi kromě plavidel smyšlených i konkrétní lodě, které se objevily v některém z dílů televizního seriálu (válečná loď Voyager, která měla pustošit planety Delta kvadrantu ve snaze najít cestu domů, nebo třeba Scimitar prétora Shinzona). Pokud si ale mnete ruce spokojeností a v extázi se mazlíte se svými několika sty tisíci body prestiže, může vám takový Voyager z posledního dílu stejnojmenného seriálu za dva milióny bodů usměv zmrazit, o časové Relativitě za bratru nekřesťanské čtyři milióny raději ani nemluvím. Já říkal, že vás prestiž dokáže u hry udržet pořádně dlouho…

Tak, jsme za polovinou druhé strany a ještě jsme se nedostali k tomu, o co ve hře jde na prvním místě – k boji. První Final War byla v podstatě celá o střílení a střílení, druhý díl ale přináší značně taktičtější pojetí a to jde hře jedině k duhu. Kromě již omílané taktické mapky v hlavním menu se toho pravého taktizování dočkáme až v lítém boji. Ještě se necháme inspirovat citátem některé ze slavných osobností Star Treku a hrr na ně. Začněme tím, co vše na obrazovce vidíte. Máme tu hlavní výhled na probíhající bitvu, kde vám právě první salva borgských torpéd prorazila přední štíty, ale my se nejprve podíváme na spodní panel. K němu přidám drobnou poznámku. Grafické vzezření ovládacího panelu se totiž změnilo doslova za pět minut dvanáct a autorem poslední verze je vám jistě dobře známý Viktor „PVH“ Charypar. No, PVH opět ukázal, že když chce, tak umí. Jen kdyby se mu chtělo častěji… To jsme si vyřídili osobní pohledávky a já doufám, že Viktora tahle pochvalná zmínka přiměje dodělat konečně vše, co mi nasliboval, ale teď už se vrátíme zase zpátky k ovládacímu panelu. Zcela vlevo najdete údaje ze senzorů. Bíle je označena vaše loď, modře lodě spřátelené, červeně nepřátelé a tak dále. Předpokládám, že k čemu taková mapa slouží, víte, takže ji nebudu dále pitvat a zaměřím se na další, zajímavější, části ovládacího panelu. Tak třeba hned schéma vaší lodi, které je doplněno informacemi o stupni dobití vašich zbraní i o jejich rozmístění, díky čemuž víte, jak s lodí manévrovat a kudy na nepřítele. Pod nákresem najdete také životně důležité údaje o síle vašeho pancíře a samotného trupu. O kousek vpravo se nachází čtyři stupnice, které vás informují o tom, kolik energie proudí do zbraní, štítů a motorů, i kolik energie zůstává v baterii a je vám tedy k dispozici pro různé taktické manévry. Energii mezi jednotlivými systémy můžete převádět pomocí několika klávesových povelů a regulovat tak tok energie podle toho, kde jí potřebujete více a kde méně. Poslední část ovládacího panelu obsadilo kormidlo, které vesele poblikává podle toho, jak se svojí loďkou cloumáte. Podobné údaje, už ale v jednodušší a pro potřeby boje i v rychleji čitelné podobě, které se týkají vašeho momentálně zaměřeného nepřítele, naleznete na první řádce obrazovky. Kromě toho, že pomocí měnící se barvy písmenek vidíte, jak je silný ten který štít nepřítele, tu je rovněž uveden název zaměřeného subsystému, který chcete svojí soustředěnou palbou zničit. I to výrazně přispívá k taktičtějšímu pocitu ze hry. Na jednom ze screenshotů také vidíte tabulku, kterou je možné volitelně zobrazit přes herní pole, a ve které ve stejném duchu najdete tytéž důležité informace o všech lodích, které se po bojišti potulují. Takovýto prvek vám ušetří spoustu času i prestiže. Nijak jsem to sice nezmiňoval, ale možná vám došlo, že když se některá z lodí vaší flotily vypaří do kosmu, přicházíte i vy o část z její hodnoty. Proto když vyřídíte loď, proti které jste právě bojovali, může pro vás být důležité vyrazit na pomoc plavidlu, které dostává na zadek. Vaši souputníci se sice v případě nutnosti dovolávají vaší pomoci, kterážto komunikace se společně se všemi důležitými údaji vypisuje v levém dolním rohu bitevního pole, ale když chcete rychle vidět, kdo je na tom nejhůře, zjistíte to právě v této tabulce.

Teď už ale konečně k samotnému boji. Na jeho začátku se každá z lodí nachází na místě, které jí přísluší. Ať už to je standardně po vašem boku nebo tam, kde jí to přikazují pravidla scénáře. Po zahájení řeže se ale všichni rozletí za svými cíly a začnou do sebe bušit vším, co si s sebou přivezli. Nejinak činíte samozřejmě i vy. Většinu taktických prvků, které vám při souboji pomáhají, jsme již probrali. Nyní se tedy podíváme nejprve na vaše štíty. Od posledně a po vzoru Starfleet Command 3 byly štíty rozděleny na čtyři samostatné části, které by to mohly být, nechám už na vašem důvtipu. Na začátku máte štíty jasně zelené a v nejlepší kondici, jak vám do nich ale buší neustálá nepřátelská palba, jejich elán a barva postupně bledne a šedne, až zmizí docela a vám může přiletět torpédo až do snídaně. Proto je důležité manipulovat svojí lodí nejen podle toho, které zbraně máte zrovna nabité, ale i podle toho, který štít je momentálně ten nejkvalitnější a ten je třeba nastavit dotírajícímu nepříteli. I když se vám bude na první pohled zdát, že je ovládacích prvků až nad hlavu (a nebudete zase tak daleko od pravdy), stačí pár cvičných bitev a brzy už budete svojí lodí manévrovat jako rození velitelé. Vše je věcí cviku a vše se nakonec poddá. Svojí lodí pohybujete pomocí šipek na numerické klávesnici, když spatříte vhodnou příležitost, můžete provést bleskové otočení, které ovšem polyká energii rychleji než hladový vnouček nové 3D čokotatranky. Chcete-li unikající loďku nepřítele chvilku pozdržet, než se vám stačí dobít zbraně, můžete ji přikovat na místě pomocí vlečného paprsku. Své štíty můžete posilovat kurzorovými šipkami (máte-li ovšem z čeho, tj. pokud jste už nevytřískali baterii). Možností je opravdu spousta a to vám třeba ještě nepřátelská loď může vzít roha a hupsnout do warpu. Co s ní? Jistě, pronásledovat, dohnat a dorazit. Takovouto špinavou a nečestnou taktiku můžete však použít i vy (ačkoliv třeba Klingoni a Borgové z bitvy utéct nemohou). Někdy, když vidíte, že vám nepomůže ani kapitán Kirk, je takovýto útěk jedinou možností, jak si zachránit zdravou kůži (a především prestiž, co si budeme nalhávat). Pokud se vám ale opravdu nezadaří, můžete zbývající průběh bitvy dosledovat v pozorovatelském módu (je-li však vůbec co sledovat). V takovém případě se ale musíte připravit na to, že vás žádné bodové žně nečekají a správce doku, který vám lodě zapůjčil, se na vás bude dívat úkosem s odjištěným phaserem za pasem.

Bitvy se neodehrávají pouze v pustém, černém a tudíž monotónním vesmíru, ale čas od času se na mapě vyskytne nějaká ta barevná mlhovina, nebo třeba měsíc, planeta či hvězda. Z praktického hlediska však mlhoviny nemají žádný efekt, jak tomu bylo třeba v real-time strategii Armada, protože pak by se bitvy přestaly točit kolem taktizování a zvrhly by se pouze na poposedávání a popostřelování v mlhovinách. Když svému nepříteli pořádně proženete pérka, začne se z něj jen kouřit. Z gondol či jiného místa trupu čmoudí oblaka kouře a dýmu, případně uniká nějaká ta plasma a společně s finální explozí tu máme další sadu grafických efektů. Protože jsou to všechno prvky náročné, máte možnost jejich výskyt omezit, případně mu přímo zamezit. Final War 2 je možné hrát ve dvou různých rozlišení (800x600 a 1024x768) a ve třech stupních přiblížení. Zatímco na souboj mrňavých loděk se hodí nejvyšší zoom, při bitvě s borgskou krychlí nebo romulanskou základnou už musíte přepnout na pohled vzdálenější.

Už teď vám musí být jasné, že Final War 2 toho nabízí nezvykle moc. A to jsem ještě řadu prvků vůbec nenadhodil. Na ně si už budete muset přijít sami. Třeba s pomocí rovněž nečekaně obsáhlého a kvalitně zpracovaného manuálu, který hru doprovází. V něm se dočtete úplně vše, co by vás ohledně hry mohlo zajímat. Do začátku se vám určitě budou hodit tipy a triky, i odpovědi na často kladené dotazy. Ti pokročilejší z vás jistě ocení návod k editaci a vytváření vlastních scénářů. Zvědavce zase potěší a uspokojí rozbor tříd lodí, nebo až puntičkářské babrání se v principech fungování štítů, motorů či senzorů. Za to patří Racoon Softu naše díky.

A je tu závěr našeho dnešního povídání. I o špatné hře se toho dá napsat spoustu, ale nikomu se s tím nechce ztrácet čas. O dobré hře se recenzentovi píše samo a takovýto elaborát je toho zářným příkladem. Final War 2 představuje pořádný krok kupředu od svého předchůdce a jako taková je nadějným příslibem do budoucna. Především systém prestiže, hodnostní růst, zpřístupňování nových lodí, ale i obtížné scénáře vás u hry dokáží udržet hodně dlouhou dobu. Spousta z vás (a GoGo.Finch s Unimatrixem325 především) jistě čekají na závěrečné srovnání Star Trek: Final War 2 s před pár měsíci vydanou a úspěšnou akční střílečkou Star Trek: Red Alert. No, pojďme do toho. V čem která z nich vítězí a kde se jí naopak nedostává? Red Alert určitě kraluje na poli grafickém. Především mám na mysli modely lodí, které jsou vytvořeny jinou metodou a jsou přitažlivější, a pak také environmentální efekty, jako jsou mlhoviny, které jsou v Red Alertu prostě úžasné. Final War 2 zase nabízí podle mého soudu přehlednější souhrn doprovodných informací. To ale vyplývá z rozdílného pojetí obou her. V Red Alertu jako čistě akční řeži vám stačí u valného množství údajů pouze rychlý pohled na stav dění, kdežto mnohem taktičtěji založená Final War 2 musí z podstaty věci přijít s větším a detailnějším množstvím informačních prvků. Red Alert je kontinuální smažba, která se hodí k vybití agresivních choutek, když třeba váš oblíbený fotbalový tým zase prohraje. U Final War 2 se musíte soustředit, přemýšlet a uvažovat. Díky postupnému zpřístupňování nových herních prvků si vás Final War 2 dokáže také déle udržet a zaujmout. U obou her určitě citelně chybí hra více hráčů. Využití by se našlo v obou případech a kdo ví, třeba se multiplayeru jednou dočkáme. Obě hry pak také zcela nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co se dá na celosvětovém poli startrekových freeware her sehnat. Český človíček stále dokazuje, že umí a umí toho hodně. Kterému z těchto produktů nadaných nadšenců dáte přednost, záleží především na vašich osobních preferencích a na tom, v jakém rozpoložení se právě nacházíte.

V nové verzi, která nese označení 2.5, naleznete hned několik nových a zajímavých prvků, přičemž některé z nich se vám pokusím ilustrovat i na obrázcích pod tímto textem. Pro běžné hráče bude zřejmě nejzajímavější možnost zapnout krytí spojeneckých lodí. Pokud máte na své straně plavidlo, jehož štíty už něco zažily, a nechcete o něj přijít, zapnutím tohoto prvku můžete kolegu krýt a nepřátelskou střelbu letící jeho směrem zachytit „vlastním tělem“. Další novinkou je skutečná fyzická přítomnost planet na bojišti. Když si v zápalu boje nedáte pozor a budete přehlížet varování posádky, planeta vás chytne a už nepustí, načež logicky následuje vaše smrt. Pochopitelné je, že když můžete do planety nabourat, můžete se za ní také krýt před nepřátelskou střelbou. Poměrně často jsem byl svědkem toho, jak eskadra mých udatných spolubojovníků nahání rychlejší kocábku kolem planety a nemůže ji dorazit. A když se zadaří, můžete si vychutnat okamžik, kdy silně poničená nepřátelské loď unášená vesmírem pomalu plachtí k planetě, která ji přivítá s otevřenou náručí. Navíc musím uznat, že planety vypadají moc pěkně a narazit (zvláštní slovo vzhledem ke kontextu) můžete na několik různých druhů - ať už planety pokryté oceánem nebo zjizvené po dopadech meteoritů. Pokud nesledujete pouze Star Trek, ale občas se poohlédnete i po jiných sci-fi vesmírech, mohli byste znát rasu Protossů z real-time strategie Starcraft. Ti mají ve Final War 2.5 svoji vlastní loď, z níž můžete vypustit až dvacet stíhačů, které dokáží v řadách nepřátel nadělat docela slušnou paseku. Další prvky oceníte, pokud se nebojíte vytváření vlastních scénářů. Ačkoliv stále platí, že přímo ve hře můžete do jedné bitvy zapojit maximálně deset lodí, při editaci scénáře jich můžete nasadit klidně i čtyřicet a to už atmosféra značně zhoustne. S vlastními scénáři souvisí i další novinka, díky níž už nemusíte bojovat pouze ve vesmíru, ale proletět se můžete nad zasněženou krajinou, vodní hladinou či hustou džunglí. A pokud si vytvoříte bitmapu o příslušných rozměrech, můžete bojovat, kde se vám zlíbí. Pokud se o všech nových prvcích chcete dozvědět další informace, není nic jednoduššího, než si přečíst dodatek k původnímu manuálu, jenž je samozřejmou součástí nové verze.