První (i poslední) dojmy

Titul Star Trek: Encounters se mi od prvního okamžiku jevil jako trochu tajemný. Řekl bych nikoli nezvykle tajemný jako spíše nepříjemně tajemný. Tajemný ne v tom pozitivním slova smyslu mírného rozechvění před očekávaným příchodem „něčeho velkého“. Tajemný jako spíše tajuplný – tajemný od slova utajit, protože vývojáři i vydavatel jako by s hráči od první chvíle jaksi nehráli úplně fér hru. Však posuďte sami. Nejprve o hře nepadlo ani slovíčko. Legacy a Tactical Assault už byly hezkou chvíli ve vývoji a dokonce oficiálně představeny veřejnosti a zničehonic, bum bác, byl tu další startrekový titul na release listu Bethesdy. Žádné velké ovace, žádné načančané prezentace ani oslavné newslettery. No řekněte, komu by to nepřišlo divné. Zvlášť, když k odhalení hry vydavatele povícero vedla řada spekulací trousících se po internetu spíš než fakt, že by se měl nebo chtěl (ně)čím chlubit.

Tak jako tak, netrvalo dlouho a po několika „rumorech“ ze strany informovanějších amerických fandů Bethesda přiznala barvu. Ano, máme v rukávu ještě jednu kartu. Na trumf to ovšem v tomto případě nevypadalo už od první chvíle. A mně se opět na jazyk vkrádala nemile povědomá pachuť prokletí startrekových her na PlayStationu 2 a konzolích obecně. Ostatně považte, jak málo se jim dostalo za uplynulých šest let pozornosti. Šest let, protože přibližně takový je životní cyklus jedné generace konzolí a právě tak dlouho tu s námi je i magická černá skříňka od Sony. Je ostudou nejen její, ale především vydavatelských společností, že si konzolové hráče více nehýčkají. Přitom jakýkoli trochu slušnější titul by mohl vydělat na PS2 či Xboxu balík. Skutečný balík. Mluvím o penězích, na které si většinou nesáhnou ani vydavatelé nejšpičkovějších PC titulů.

Smutným faktem je, že majitele PS2 „potěšily“ toliko pouhopouhé tři startrekové hry. Jako první dorazila konverze střílečky Star Trek: Voyager Elite Force. Diplomaticky řečeno, jednalo se o hru nehodnou útraty. Nejen nehorázný odstup od vydání původního PC titulu, ale především zoufalé technické zpracování, nenaplňující ani zdaleka možnosti konzole, učinily z tohoto „pokusu“ enfant terrible portfolia značky PlayStation 2. Ne tak dávno se tábor „modrých“ i „zelených“ dočkal léta vyvíjené střílečky Shattered Universe. Nebylo to vůbec špatné na první reálný pokus o vstup Star Treku na platformu PS2. Bohužel, na tento docela slibný začátek už jaksi nikdo nenavázal. Zrušený Star Trek: Online (původní titul, nikoli ten v současnosti vyvíjený na PC) prostě počítat ani nemůžeme. Až dosud.

Bůhví, zda-li je možné hledat za nastíněnou situací něco konkrétního… Snad takřka dvouletý výpadek ve vydávání oficiálních startrekových her? Snad vrozená nedůvěra technicky tradičně zdatných fandů sci-fi k domácím zábavním systémům? Není to podstatné, ale asi je hloupost domnívat se, že za vším byl jen spor Activision vs. Viacom/Paramount. Ostatně, svá nejplodnější léta prvně zmiňovaná společnost bezostyšně promrhala už s PSone. Zatímco PC hráči slintali nad záplavou poměrně kvalitních titulů, konzolisté přišli opět zkrátka. Nepočítáme-li trochu pochybnou střílečku Star Trek: Invasion, která se objevila spíše než „za pět dvanáct“ deset minut po dvanácté, kdy už první PlayStation patřil víceméně do starého železa. Toto mírně frustrující zamyšlení nemá závěr. Má jít o takové malé popíchnutí do úvodu tohoto článku. Jelikož na samostatné úvahy a komentáře jaksi nezbývá čas a vlastně pro ně není na Star Trek Games.CZ ani tak docela místo.

Během tohoto textu se však budu možná k nastíněné problematice ještě několikrát vracet nebo odkazovat k již vyřčenému. Ono zamýšlet se totiž nad problematikou startrekových her i z jiného úhlu, než je ten čistě hráčský, může být nejen velmi zajímavé, ale především prospěšné. A navíc, všechno souvisí se vším, takže jsem si přirozeně nemohl nepoložit otázku: „Když už se Bethesda na poslední chvíli rozhodla jít do konzolového titulu sic ustupující ale hráčsky nesrovnatelně bohaté platformy, proč zvolila tento způsob a tuto formu?“ Proč svěřila licenci do rukou (pánové mi prominou) tak nezkušeného a nevyzrálého týmu? A konečně, proč, proboha, měl být ze Star Trek: Encounters jen doplněk? Koho napadlo udělat z více než stomilionové platformy okrajovou skupinu? Proč budget?!

Nerozuměl jsem tomu, ale srovnal jsem se (srovnávám se) s tím. Nejzajímavější na celé věci bylo, že nikoli do data vydání hry v USA, ale vlastně i ještě po něm jsem tu a tam i zapochyboval, je-li tahle hra realitou. Informačně chabá internetová prezentace. Materiálů ze hry, co by spočítal člověk na prstech svých rukou. Žádná videa. A konečně, dlouho i žádné recenze. Star Trek: Encounters nakonec opravdu vyšel a po značných peripetiích se dostal zdárně do rukou i mně. Hra u nás nemá zatím oficiálního distributora. Toto je nejčerstvější informace bezprostředně platná v okamžiku psaní tohoto textu, tedy konkrétně 10. ledna 2007 ve 23:40. Ačkoli ji některé české e-shopy inzerují (stejně jako řadu dalších včetně PSP či NDS verze Tactical Assault), po mém letmém výzkumu se ukázalo, že hrou nedisponují. Nikoli nedisponují až na výjimky, ale NEDISPONUJÍ! Rozdíl byl jen v jednání. Někteří prodejci mi odpověděli v tom smyslu, že hru mají v nabídce jen proto, že tak učinili i ostatní obchody, další se s reakcí na můj dotaz vůbec neobtěžovali, případně hru potají z nabízených produktů odstranili. To byl můj poslední pokus o přivyknutí e-nakupování.

Pokud jde o to, jak jsem se ke hře dostal, nebo kde jsem ji získal, ponechávám volný prostor vaší fantazii. Jen bych dodal, že testuji hru ze zcela legální a oficiální evropské PAL verze, takže vám jako jeden z mála v ČR (ne-li vůbec jediný) mohu přinést skutečně nezkreslené a odborné dojmy z tohoto kousku. Pokud jde o budoucnost prodeje hry u nás, předpokládám, že hra se objeví na pultech během měsíce až dvou. Tedy s obdobným zpožděním, jako tomu bylo v případě Star Trek: Shattered Universe. Jako lokálního distributora stále tipuji Cenegu Czech, ačkoli se momentálně k titulu nehlásí a ani v produktovém plánu ji podle PR zástupkyně firma nemá. Protože je však evropským sub-vydavatelem po americké Bethesdě už tradiční Ubisoft a jeho konzolovou sekci má v portfoliu právě Cenega, není dvakrát odvážné hádat, jak se nakonec věc vyvine.

Závěrečné upozornění před samotným textem. Žádného resumé se na konci článku nedočkáte. Své postřehy jsem založil na pozorování a hraní přibližně první poloviny příběhové kampaně a několika málo rychlých soubojů ve skirmish režimu. O dojmech z multiplayeru zatím nemůže být nějaká větší řeč. Ačkoli, o nějaké velké podpoře hry více hráčů nemůže být řeč vůbec. Mluvíme tu přeci o nízkorozpočtovém titulu. Štěstí vůbec, že jsme se dočkali alespoň lokálního splitscreenu, na konzolích minulé generace (významný okamžik, poprvé jsem v textu v souvislosti s konzolí PS2 nahradil termín this-gen či present-gen alternativou k past-gen; no jo, už je to holt tak) beztak populárnějšího než online klání. Přesto, ačkoli se nejedná o recenzi, budu nadhodnocovat. Koneckonců, jsme server specializující se na startrekové hry, takže si můžeme odpustit věty typu: „Fandové Star Trecku a belgického plešatého admirála Pickarda si mohou k závěrečnému hodnocení připočíst deset/dvacet/třicet procent.“ A na druhou stranu, tenhle produkt přeci je o fanouškovství, nadšení a fanatismu, takže proč si to nepřiznat a otevřeně k němu nepřistupovat s tím, že i kdyby průměrný a pro obyčejné lidi nezajímavý, nás zaujmout může. A třeba oprávněně. Ostatně, po mé nedávné „přednášce“ v diskusním fóru na Lapiduchu o hodnocení a podhodnocování startrekových her jsem si uvědomil ještě jeden dobrý příklad. Tentokrát ovšem hry nikoli fanoušky (či valnou většinou) zatracované, přesto však s „mizerným“ hodnocením, které je teď propíráno v souvislosti s Legacy. Takový Star Trek: Away Team je modla většiny Trekkies-pozitivních hráčů. A hodnocení na GameRankings.com? Pouhých 63 %! Tak to jen tak na okraj, abychom zbytečně nepodléhali momentálním vášním a rozčarováním nad dramatickými verdikty. Pochybuje tu snad někdo o kvalitách Away Teamu?

No vida, takže bychom měli dvě stránky za sebou a ještě jsme ani nenačali to, proč je vlastně tento text dáván dohromady. Ale tak už to u mých článků bývá. Stejně jako že se s každým dalším slovem přelívám z korektní a odměřené formy do té spíše povídavé, ale co naplat, užijeme si to teď, když už jsem si vyšetřil trochu toho času, a ošidíme pak samotný test. Koneckonců preview na úkor recenzí je moje odvěká specialita. Bůhvíproč. Ale už dost a jdeme na to…

Star Trek: Encounters se mi dostala do rukou v pohledné ačkoli nijak umělecky vyhlížející krabičce. Ostatně, boxshot si může každý bez problému prohlédnout na internetu. Po otevření na vás vykoukne jednak placka samotná a přirozeně i manuál. Jeho černobílé provedení mě sice mírně zklamalo (pochopte, na konzolích už je dnes barva docela běžným standardem), ale obsahově se dá počítat mezi ty lepší. Sice stručně ale v dostatečném rozsahu a srozumitelně vás provedou celou hrou a jejími nabídkami, což je to hlavní. Větší šok mi ovšem způsobil fakt, že hra je distribuována na kompaktním disku a nikoli DVD, která jsou na PS2 již několik let bezkonkurenčně nejběžnějším formátem. Musel jsem se opravdu dlouze zamyslet, abych si vybavil, kdy jsem naposledy na CD kotouček s logem PS2 narazil. Každopádně tím chci říci, že to nebylo úplně to nejlepší znamení do začátku. CD signalizuje lacinost a to mi zrovna nebylo po chuti. Ne že by snad na CD nemohla být distribuována dobrá hra. I pár slušnějších launchových titulů v roce 2000, resp. 2001 (!) se na něm objevilo… Problém je spíš v tom, že mechanika je pak při hraní zpravidla o něco hlučnější a nahrávání delší. Vzpomínám si kupříkladu na strategii Jurassic Park: Operation Genesis, kterou CD verze bezmála poslala do kytek. Nebudu se v tom dále vrtat. Hlučnost díkybohu odpadla, mechanika nerotuje s diskem jako šílená, ale ta časově náročnější nahrávání jsou tu znát. Škoda. Přesto je to ještě poměrně v normě.

Po vložení disku do mechaniky a volbě jazykové mutace vás trochu nečekaně nepřekvapí žádné intro, ale ocitáte se rovnou v hlavní nabídce. Tedy rovnou… Po asi minutu trvajícím sledování cca šestice log vývojáře, vydavatele, evropského vydavatele, držitele licence, držitele herní licence… Menu je zpracováno vpravdě pohledně a přehledně. Zvolit můžete rychlou hru, resp. multiplayer, epizodické hraní (čili kampaň), nastavení a přehled dosažených serepetiček. Do toho vám brouká příjemná orchestrální skladbička, která je příslibem slušného soundtracku, a tak trošku evokuje vzpomínky na hudební doprovod RTS Star Trek: Armada. Celkově vzato poměrně příjemný začátek. Ten ještě podtrhuje animovaná vesmírná scenérie, která se pod jednotlivými obrazovkami rozprostírá a dynamicky proměňuje na základě vašich požadavků. Opravdu pěkné. A na budgetový titul věru nezvyklé.

Pokud jde o jednotlivé volby, co je obsahem nastavení, asi nikoho dvakrát nepřekvapí. Vedle standardního nastavení zvuku, titulků či třeba příjemné volby rozdělení obrazovky na vertikální, resp. horizontální systém bohužel trochu zarazí absence jakékoli dodatečné úpravy obrazu. Citelně tak chybí především jinak na konzolích zcela běžná možnost vycentrovat zobrazenou plochu přímo na míru vaší obrazovce, ale to by ještě nebylo to nejhorší. Daleko zdrcujícnější je nemožnost upravit formát obrazu pro širokoúhlé obrazovky. Netřeba dodávat, že jsem tak bohužel zrovinka já byl nucen hrát s deformovaným obrazem, jelikož běžně k testování už dnes užívám LCD TV s obrazovkou 16:9. Toto „nedopatření“ je, obávám se, asi nejcitelnějším důkazem/připomínkou toho, že Star Trek: Encounters opravdu nejsou ničím víc než „jen“ lehce nadstandardněji financovaným budgetem. Ale nebudeme si touto maličkostí kazit náladu a zpět k pozitivům.

Sekce „Vault“ vás, jak už název napovídá, oblaží přehledem vámi dosažených drobnůstek, jež titul skýtá. Seznam autorů asi většina z vás přeskočí, ale podrobná sbírka všech ukořistěných „charakterových karet“ a plavidel včetně patřičných statistik už stojí za hřích. Multiplayer skýtá toliko trojici módů, jejichž nabídka není kupodivu nejhorší a snad dokáže i na nějaký ten moment zabavit. Na první oťukávání se zdají být všechny oblaženy jistým kouzlem, ovšem skutečnou trvanlivost bezesporu prověří až nějaký zásadnější zatěžkávací turnaj; třeba na příštím Battlefestu. A vlastně, když už jsme u toho. Battlefest je hned jedním z módů hry více hráčů. Je-li vám tento termín povědomý, pak vězte, že nikoli náhodou. Autoři trošku sprostě (ale zároveň i chytře, vědomi si jeho potenciálu) totiž tento MP model sakumprásk zkopírovali ze série Starfleet Command. Pro ty zapomnětlivé jen ve zkratce připomenu, oč jde. Proti sobě se postaví (v tomto případě dva) soupeři, kteří nevolí konkrétní plavidlo, ale rovnou celou afilaci. Začínáte na předem vybraném bojišti vždy s nejslabší kocábkou, a když vám ji nepřítel zničí, dostáváte se k dalšímu a ještě jednomu nejtěžšímu korábu. A stejně tak i váš soupeř. Jednotlivé lodě jsou kvalitativně odstupňované a i odlišné rasy poměrně vhodně vyvážené. V tomto bodě se sluší navíc poznamenat, že k multiplayerovým serepetičkám se postupně dostáváte tak, jak se prokousáváte hrou v singleplayeru. Jakkoli tak na samém začátku vypadá MP nabídka chudě až žalostně, postupně se rozroste do úctyhodných rozměrů.

Další variací na hru více hráčů je klasický deathmatch, zde „originálně“ nazvaný Head-to-Head. Jeho náplň a obsah ale asi, jak předpokládám, není nutno dvakrát zevrubně vysvětlovat. Jen dodám, že vítěze a konec hry je možno determinovat pouze počtem fragů, nikoli kupříkladu záborem území, destrukcí základny atp. Škoda. Posledním nabízeným kouskem je slibně pojmenovaný Onslought. A světě div se, kupodivu skýtá opravdu slušnou porci (byť poněkud tupé) zábavy. Zjednodušeně řečeno se jedná o jakéhosi křížence mezi Space Invaders či Asteroids a Encounters. V nekonečných řadách jsou na vás postupně navalovány stále početnější vlny silnějších a silnějších nepřátel a záleží jen na vašich schopnostech, zarputilosti a mnohdy i štěstí, jak dlouho dokážete se svojí lodičkou obstát. Výsledné skóre je díkybohu uchováváno a zapisováno do tabulky, takže se o své úspěchy můžete podělit i s náhodnými návštěvami – pakliže o to ovšem budou stát. Všechny módy pochopitelně obohacuje i celá řada notoricky známých upgradů a power-upů jako… ale však vy je znáte, tak proč bych se s nimi vyjmenovával. Prostě Quake 3: Arena ve vesmíru.

Teď ale konečně to nejdůležitější. Singleplayer. Hra pro jednoho hráče čítá více než slušnou dvacítku misí zasazených do šestice (!) seriálových údobí a období. No nekoukejte tak na mě. Šestice. Tak počítejte se mnou. Za prvé tu máme, myslím, trojici misí ze série Enterprise, pak pětici z TOSky, po čtyřech z TNG, dvojici z Deep Space Nine, čtyři zasazené do Delta kvadrantu a prostředí Voyageru a nakonec… dvě mise tajemně usazené do rámečku Star Trek: Sovereign. Chytřejší si asi zvládnou domyslet sami, těm méně zdatným napovíme, že tady nepůjde o nic jiného než nějaké to polétání opětovně v kůži kapitána Jean-Luca Picarda, ovšem tentokrát na můstku Enterprise-E. Jak vidno, seznam misí je sice trošku rozháraný, ale vězte, že jejich celkový počet vás bezesporu uspokojí. Jedná se na dnešní poměry o porci spíše nadstandardní. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, jak jsou jednotlivé „úrovně“ rozsáhlé. Ale o tom až později. Opět.

Přemáhá mě trošku pocit zoufalství, jelikož opět „tvořím“ dílo na pomezí únosnosti, pokud jde o přečtení. Finišujeme čtvrtou stránku a k samotnému hraní stále nic. A to nemluvím o časové propasti, která dělí první a poslední napsaný znak tohoto textu. Ach jo. Co naplat, oproti původním plánům mám hru v tuto chvíli takřka za sebou a do konce chybějí pouhé dvě mise. Přesto nemám to srdce celý text zahodit a začít nanovo rovnou s testem. A na jeho smysluplné přepsání do podoby recenze mi zase chybí síla i odhodlání. Nu, budiž, musím se s tím nějak popasovat.

Po volbě mise a mírně rozvleklejším loadingu, jež vám bude zpříjemněn alespoň formou textového tipu na nějaký ten herní fígl, se konečně ocitáme v samotné hře. Že to ale byla doba. Nuže, rozkoukáváme se a zjišťujeme toliko několik základních poznatků. Jako HUD nám vlastně slouží celá obrazovka, resp. její okraje, po jejichž hranách se sunou nejrůznější symboly označující nepřátele, spojence či jinak významné i docela bezvýznamné objekty ve hře. Napoprvé to vypadá trošku zmateně, ale za nějaký ten čas si na tento systém nejenže dobře zvyknete, ale přímo si jej zamilujete. Samotnou lodí pak uháníte vesmírem ve směru natočení levé analogové páčky, což mi (jakkoli jednoduše a jednoznačně to zní) přišlo zpočátku trošku matoucí, jelikož jsem očekával ovládání ve stylu freeware titulů jako Final War nebo Red Alert. Zde ovšem k natáčení lodi dochází samovolně podle směru letu, který jí vytyčíte. Není to zrovna jednoduché k popisu, chce to hru spíš vidět v akci, ale v praxi se i tato libůstka osvědčila poměrně slušně. Pokud je ovšem s vysvětlením ovládání mírný problém, pak přímo maxi-oříšek představuje systém zaměřování. Začněme tedy jinak. Je intuitivní. Naprosto snadno pochopitelný a skvěle vám přejde do krve. I díky tomu, že v něm jako v jednom z mála nejenže nebudete cítit nejmenší potíž se zaměřováním lodí ve všech myslitelných směrech, ale především proto, jak lehké je s jeho pomocí zacílení a následný útok na dvě, tři i více plavidel či objektů. Samotné zaměřování probíhá dvoustupňově, ačkoli ve hře samotné to při vší té rychlosti působí spíše jako jeden krok. Pravou analogovou páčkou totiž vámi vyhlídnutý cíl nejprve zacílíte do jakési přibližně trojúhelníkové výseče, jíž lze rotovat kolem lodi ve směru „senzorů“ (ano, logika Star Treku dostává trochu na frak, ale komu by to vadilo, když to funguje), a teprve následně onen objekt (či objekty), který „měl to štěstí“ a padl vám doslova do oka, „uzamknete“, abyste ho následně už automaticky mířenou palbou proměnili v prach. Pokud na to ovšem přijde, není problém torpédy, phasery i disruptory (těmi to vlastně ani ve hře jinak nejde) pálit jen tak naslepo. A že i na tento způsob ovládání a boje přijde řada, to mi můžete věřit. Kupříkladu, když zaměřovací systém vypoví službu nebo se na vás bude v jednom okamžiku hrnout několik desítek asteroidů či drobných raketek soupeře. Pak jde počítač stranou a vy se musíte spolehnout je na vaše bystré oko, rychlé prsty a pohotové reakce.

Jako v každé správné startrekové hře laděné do vesmíru nesmí ani v Encounters chybět práce s přerozdělováním energie. Ta, ačkoli se zpočátku tváří jen jaksi do počtu a ještě tak týden nazpět jsem ji chtěl pěkně sepsout, kupodivu dostane během hry svůj nikoli nepodstatný význam. Autoři samozřejmě pamatovali na arkádové kořeny svého miláčka, a proto situaci nijak nepřeháněli, ale průběh bitvy či celé mise díky tomuto zlepšováku zvrátit lze. V zásadě přesunujete energii jen mezi dvojicí na sobě závislých systémů. Tedy podle tvůrců hry. Žádné rezervní zásoby se nekonají, a tak pracujete jen s tím, co bezprostředně máte. Opět dostává logika trošku na frak, ale to neva, hře tento systém prospívá, a tak je vše v pořádku. Ostatně není to poprvé a rozhodně ani naposled. Energii tak v Encounters sdílí motory spolu se senzory, a zbraňové systémy (včetně vlečného paprsku) zase se systémy obrannými, tedy štíty. Energie může být přidělována buď rovnoměrně oběma systémům nebo prioritně jednomu z nich, zatímco druhý přichází na buben. Žádné další složitosti čekat netřeba. Občas tak ve hře oželíte nějaký ten šrám i trošku té slepoty třeba v okamžiku, kdy potřebujete co nejrychleji dostat rozpadající se vulkánskou loď z dosahu nepřítele. Na to potřebujete jak všechnu sílu vlečného paprsku, tak kloudnou rychlost. Ovšem najdou se i mnohem prozaičtější situace, kdy si váš úkol či aktuální stav žádají nějakou tu úpravu v distribuci energie.

Netřeba dodávat, že síla, schopnosti i rychlost plavidla je samozřejmě proměnlivá podle toho, v jakém časovém údobí se zrovna nacházíte. A dle toho je tak adekvátně proměnlivá i samotná hratelnost. Nehledě na bohatou variabilitu samotných misí, které jako by naznačovaly, že autorům šlo o něco víc než jen bohapustou vesmírnou střílečku. Až se člověk diví, kolik inteligentních a poměrně sofistikovaných úkolů v sobě tohle „ošklivé káčátko“ skrývá. Zvlášť, když krabička nehlásí nic víc než jen „thrilling action“ se spoustou a spoustou deatomizovaných nepřátel.

Když už jsme konečně u samotných misí, chvíli se u nich také pozdržíme. Každá z připravené dvacítky je především sakra dlouhá. A tím myslím opravdu dlouhá. Pocit frustrace sice nepředstavují samotné různě větvené a doplňované úkoly či houfy bojechtivých nepřátel, jelikož vaše zkáza znamená „jen“ návrat k poslednímu dosaženému checkpointu, které jsou díkybohu navrženy navýsost geniálně, zato fakt, že v průběhu mise nelze hru uložit a vy se tak musíte chtě-nechtě dolopotit až do samotného konce, je vážně k vzteku. Zvlášť, když autoři mohli klidně jednotlivé úrovně prostě jen rozsekat na menší díly. A dovolím si hádat, že by nikoho ani v nejmenším nenapadlo si nějak stěžovat na jejich (nedostatečnou) délku. Navíc, většina misí je na sebe zpravidla nějak navázaná, takže by ani z čistě logického hlediska nešlo o žádný prohřešek. Bohužel všechny epizody nespojuje žádný všeobjímající příběh jako v případě zatracované Legacy, což je tak trošku škoda. Hře by to bezesporu prospělo. Ani tvrzení, že si okusíte ty NEJ „highlighty“ známé ze seriálů a filmů, není tak docela bez poskvrnky. Kdo se těší na přesné mapování událostí z TV, bude možná zklamán. Ačkoli já osobně jsem stylu autorů přivykl docela rychle. Hra si totiž spíše jen náhodně „vypůjčuje“ jisté motivy z bohaté mytologie Star Treku a ty více či méně věrně pak převádí do interaktivní podoby. O jejich atraktivitě by se sice v pár případech daly vést nějaké ty spory, ale očekávání znalých fanoušků nejspíše mohou naplnit. Pakliže se ovšem někdo rád slepě pře, asi ho překvapí pár „historických novinek“ jako „jak to bylo doopravdy s planetou Genesis“ atp. Ne vážně, autoři sice pojali inspiraci v televizi načrtnutých událostí mnohdy velmi volně, ale to vůbec nevadí. Tedy snad až na skutečně prudérní fanoušky. Ačkoli, občas něco opravdu uhodí do očí, ale ani v tom nejsou Encounters samotní. Koho ze srdce iritovala pásová likvidace borgských taktických Krychlích v Armadě a dalších (rouhačských) hrách, přijde si opět na své. Ano, i zde se taktická Krychle, chlouba Společenstva, rovná svou silou asi tak jednomu klingonskému Dravci. Mě to ovšem nechává celkem chladným.

Jak už ze samotného názvu hry vyplývá, Encounters jsou zejména o boji. Encounters ovšem neznamená v překladu pouze spor či střetnutí v bitevním slova smyslu, ale také setkání. A i o ta tu půjde. Jak už jsem totiž naznačil, vývojáři si stanovili podstatně vyšší cíle, než je bohapusté kopírování „shoot'em up“ z minulého století. Jistě, i zde „energie“ představuje úhledný kontejner sebratelný (resp. transportovatelný) kdekoli ve vesmíru, stejně jako je i nová munice do vašich lačných torpédometů symbolizována slušivým kufříkem vypadnuvším z právě vypařených soků. A i zde je vesmír spíše placka než onen nekonečný do všech směrů (!) se neustále rozpínající prostor, jenž nám slibuje Stephen Hawking. Ačkoli pozor, tentokrát kosmos není úplně nejplacatější. Tvůrci přistoupili k trošku diskutabilní inovaci v podobě tříposchoďového vesmíru. Jinak řečeno, vesmír má v Encounters přesně tři roviny či výšky, chcete-li, ve kterých se může vaše loď pohybovat a tím se eventuálně vyhnout nějaké té kolizi nebo nepříteli. Ale dost posměšků, na akční hru tohoto druhu jsou dvě a půl dimenze ažaž. Zpět ale k misím samým.

Musím přiznat, že rozjezd nebyl nic moc. Dokonce jsem nejprve o Encounters a časové investici do ní notně zapochyboval, ale vše se v dobré obrátilo. Jinak řečeno, první, řekněme, šestina hry, představuje spíše to horší z Encounters. Příznivci kapitána Archera tak nejspíše mírně zapláčou, jelikož právě mise s NX-01 jsou podle mého mínění nejslabší. A to jak obsahově, tak příběhově a koneckonců i vizuálně. Hned s nástupem TOSky vše ale dostává úplně jiný náboj a na hře je hnedle vidět, jak se autoři postupně do tvorby hezky vpravili. Ačkoli v úplném úvodu jistě trošku zamrzí ty, kdož čekali na parádu v podobě původní Enterprise. Milé překvapení se bohužel nekoná, a tak TOS období minimálně po vizuální stránce (ale víceméně i té obsahové) představuje spíše TMP a pozdější souvislosti. Co už je ovšem bomba, to je samotná náplň misí a jejich vybalancování. Tu a tam se sice nějaký ten geniální nápad zopakuje, ale skoro to ani není ke škodě, ačkoli vám to tak trošku rozhází iluzi, že tvůrci snad opravdu přišli s nějakým tajemným nápadem na nevyčerpatelné množství inovací a scénářů. Tempo hry je tak odlišné nejen misi od mise, ale mění se variabilně i v jejím průběhu. To vše navíc přímo geniálně podtrhuje opravdu vydařený soundtrack, který se pro mě po čas hraní velmi lehce přesunul z kolonky „klasický a celkem pěkný“ do „naprosto výtečný“. Počet smyček by jen mohl být o něco bohatší a témat o něco více. Přesto mohu jen maximálně chválit snahu autorů o zachování ducha seriálu, ale zároveň pokus o eliminaci všech provařených, provařenějších a těch vůbec nejprovařenějších orchestrálních témat ze čtyřicetileté historie startrekové hudby. Po tomto zážitku jsem o to víc zvědav na Xbox 360 verzi Legacy, jejíž doprovod mají na svědomí titíž skladatelé.

Opět zpět k misím. Uvedu telegraficky pár příkladů za všechny, které mě osobně nějak potěšily či mi přímo vyrazily dech. Ano, i to tu bylo. Co chci ale uvést hned do začátku, je malá poklona autorům. Vážně oceňuji a respektuji snahu a nasazení, s jakým k formátu „akční střílečky“ situované do vesmíru Star Treku přistoupili. Popravdě řečeno, tahle hra paradoxně obsahuje jakoustakous startrekovou myšlenku (pokud něco takového existuje) a stavbu misí/epizod v mnoha ohledech více než leckterý titul, u kterého bychom to nejenže očekávali, ale případně to tvrdí/tvrdili i jeho autoři. Pojďme na to. Kupříkladu vás tak na vašich poutích vesmírem čeká pátrání po zmizelé lodi skenováním její warp signatury, odtahování poškozeného plavidla vlečným paprskem a jeho bránění před dotírajícími nájezdníky nebo frustrující (a fantastický zároveň) boj na místě, kdy je vaše plavidlo imobilní a vy postupně ztrácíte jeden systém za druhým. Musíte se tak naučit zcela nové taktice, přehodnotit strategii a způsob boje – obrany i útoku. Cožpak o to, jen s phaserama by to ještě šlo a ani samotná fotonová torpéda nejsou ještě problém (i když, zkuste si nahánět pomalým torpédem zběsile kroužícího Dravce kolem vás), ta pravá nirvána vás čeká teprve v okamžiku, kdy váš život visí doslova na vlásku a vaší schopnosti adaptovat se. Adaptovat se na co že? Co byste řekli útoku s pomocí kombinace mina + vlečný paprsek? Moje No. 1 je ovšem něco jiného. Něco, co řadím, co naplat, mezi vůbec nejpamětihodnější momenty mé „herní kariéry“. Momenty, na které se nezapomíná. Ostatně, jak by bylo možné zapomenout na tak pekelně náročný let jakýmsi warp tunelem, pomocí něhož v šíleném tempu unikáte tlakové vlně po právě explodující planetě Genesis, zatímco vše okolo vás se mění v prach a samotný žár vám co chvíli dýchá na paty. Vysvětlení nechtějte slyšet, je irelevantní. Podstatné je, že je to pekelná zábava. Stejně jako desítky dalších momentů: dokování na DS9 a palba přímo z ní během obrany před meteorickým rojem, destrukce borgské unimatice, zběsilé kličkování s Defiantem v Badlands či třeba famózní TNG mise, při níž léčíte gigantickou vesmírnou bytost (poraněnou orionskými piráty) přímo uvnitř jejího těla, zatímco na vás vytrvale „útočí“ její imunitní systém. GENIÁLNÍ, kurva, geniální, říkám.

Nechci být jen přehnaně optimistický, ačkoli mě hra vážně chytla. Tím nechci říct, že je tohle nejlepší hra všech dob, nenechte se mýlit. Tvrdím jen, že je to pekelně zábavná budgetovka nadprůměrných až velmi dobrých kvalit, jíž bohužel klasicky nejvíc poškozuje fakt, že zatímco v zámoří je k mání za bratru patnáct dvacet babek, u nás je/bude její cena více než dvojnásobná, tedy zcela na úrovni klasického AAA titulu. No fuj! Fuj Ubisoftu! Fuj českým prodejcům. Přesto by se pár chybek našlo. Vedle lacinějšího „looku“ hry jí budiž slabší zvukově-efektová stránka (občas jako by nějaký ten sound effect zcela chyběl či co), pár nejasností v manuálu a hře samotné a především, zcela navzdory očekávání, i kvalitativně značně nevyrovnaný až špatný výkon vypravěče. Ano, je to tak. William Shatner zklamal a nikoho to nemrzí více než mě. Jeho vypravěčský styl je unylý až znuděný, jako by to ani nebyl on. U béčkového herce bych se nad podáním snad ani nezastavil, ale, sakra, u kapitána Kirka jsem prostě čekal bombu. A nedostal jsem ji. Jako by snad autoři jen poslali samotný text do Hollywoodu s diktafonem a přibalenou prosbou o nahrání „těch pár větiček pro něco naprosto nepodstatného“. Přesně takhle si představuji dabing ve stylu první pokus = finální pokus. Ach jo. Navíc už ani nemluvím o faktu, jak podivně působí, když vám Kirk popisuje události z TNG či dokonce VOY. Ten hlas tam prostě nepasuje, máte jej zapsaný jinak a jinde. Nechápu, proč Legacy mohla dostat plnohodnotný dabing od všech představitelů titulních rolí, kterého podle všech indicií nakonec ani bezezbytku nevyužila, a Encounters nikoli. Velká škoda, lehce zastřený hlas Kate Mulgrew mi prostě během poletování s Voyagerem chyběl.

Oddíl poslední. Snad. Vizuální zpracování. Velké obavy a současně velké překvapení. Je bezva. Je naprosto fajn a to bez ohledu na fakt, že mluvíme jen o nízkorozpočtovém titulu. Vývojáři, ač nijak zvlášť zkušení, přivedli k životu opravdu parádní engine, který je dostatečně detailní, rychlý i ostrý zároveň. Vesmír v jejich podání nepůsobí vůbec sterilně (jakkoli to zní paradoxně vlastně opačně, než bych chtěl), ale naopak velmi živě, bohatě a klasicky startrekově prozářeně. Všude je to samá planeta, planetka i planetoid, senzory rušící mlhovina, protoplazma, singularita, kvasar nebo pulsar. Tu a tam nechybí ani velmi impresivní scenérie třeba s právě se rozpadajícím asteroidem atp. To vše přitom působí velmi uhlazeným, elegantním a svěžím dojmem. Až se člověk musí ptát, co, SAKRA, vedlo vývojáře nebo vydavatele k tomu, že ze hry uvolnili jen tak žalostně málo obrázků, navíc v tak otřesné kvalitě, z naprosto imbecilních míst ve hře a celkově naprosto nevypovídajících o skutečném vizuálním zpracování?! Jako by se snad autoři měli za co stydět. Tohle prostě nedokážu pochopit. Jedná se o naprosto trestuhodnou nedbalost a jen další příklad toho, jak mizivá pozornost je hře věnována. Ačkoli nakonec přes všechny překážky dost možná opravdu dopadla lépe než vyhypovaná Legacy se vším jejím pozlátkem, které Encounters tedy rozhodně dopřáno nebylo.

Končím. Hru bych sice mohl ještě donekonečna rozebírat, analyzovat a toto preview jen dále posunovat do podoby recenze, ale to nechci. Mohl bych zmínit desítky dalších pozitivních zážitků, jakým bylo třeba ukořistění klingonského křižníku a následný boj s ním, který dal hře úplně jiné rozměry, nebo… A tak dále. Ale nic z toho už neudělám. Děsivě mě bolí hlava, umírám beznadějí z představy, že tohle po mně bude muset minimálně jeden člověk na světě skutečně přečíst (promiň, Kovi), a vůbec je dobré si nechat ještě něco na příště. Koneckonců, mimo samotného testu by nebylo od věci rozebrat samostatně ani multiplayer. Chápu, že po přímo gargantuovských osmi stránkách čekáte něco víc. Osmistránkové první dojmy jsou přeci jen trochu moc i na mě. Proto bych chtěl vyseknout poklonu všem, kteří se dokázali dočíst až k tomuto odstavci bez ztráty soudnosti a několikanásobně i vědomí. Už teď je jasné, že klasická recenze je nejen trochu bezpředmětná, ale rovněž nad mé síly. Proto bych chtěl závěrem svého preview, navzdory několik dní starému začátku textu, Star Trek: Encounters všem doporučit. Míním tím všem konzoli vlastnícím fandům Star Treku. PlayStation 2 bych si asi kvůli Encounters nekoupil, ale jsem zatraceně rád, že ho mám, když na něj tahle hra vyšla. Udělala mi radost. Což už jsem, myslím, napsal u testu Shattered Universe.

Protože by měl být tento text stále „jen“ přepísknutým preview, mohu si tentokrát zcela bez výčitek odpustit i finální procentuální/číselný verdikt. Ačkoli tentokrát bych (spíše výjimečně) už nějaké to číslo v hlavě měl. Necháme si ho ale až do definitivní recenze. Nechci nic slibovat, ale napsal jsem toho v poslední době ažaž, takže možná přijde na řadu už pár týdnů zvažovaná videorecenze. Uvidíme, teď ovšem potřebuji Encounters konečně dohrát… a spolu s nimi asi desítku dalších titulů. Live Long and Prosper.