Když člověk objeví nějaké osudové znamení, něco jako vyteklý jogurt v tašce do školy, mateřské znaménko ve tvaru tří šestek pod lopatkou, zprávu „Vesmírní lidé žijí mezi námi“ v e-mailové schránce nebo počínající pleš na zátylku, měl by se nad sebou rychle zamyslet. Řešením obyčejně bývá ukládat jogurt do igelitového sáčku, přestat se satanskými rituály nebo zapřemýšlet, který z jeho kamarádů by mohl být Vesmírný člověk, a poslat mu dort ve tvaru rakety. Počínající pleš, fatální znamení jak hrom a náš případ, je neomylnou známkou něčeho úplně jiného, mnohem temnějšího – picardovatění. Tato neblahá diagnóza, pojmenovaná dle slavného kapitána lodi Enterprise, se objevuje již krátce po zrecenzování dvou tří startrekových her a koho o tom nepřesvědčí první chomáč vlasů na polštáři, tomu nebývá pomoci. Autor tohoto článku za poslední roky pečlivě otestoval více než šestici startrekových her, a tak nyní, kdy si i ptáci pletou jeho holou lebku s lampou pouličního osvětlení, píše svou poslední startrekovou recenzi, neb se chystá znovu obrůst do své původní, hendrixovské podoby.

Rituální havrani
Před třemi lety překvapili Raven Software mnohé startrekové hráče vynikající střílečkou Elite Force, se skvělým singleplayerem a vlažným, ale návykovým multiplayerem. Jelikož byla navíc celá věc poctivě napájena z koryta tehdy moderního Quake III enginu, nebylo divu, že nastavila novou laťku pro startrekové hry, pod kterou snadno propadly zpatlaniny typu Hidden Evil nebo jen o chlup lepší Klingon Honor Guard. Dnes, v nešťastném roce, během něhož se žádný nový startrekový film ani seriál nenatáčí a vůbec to tak nějak vypadá bledě, je tu pokračování, které dostal na starost Ritual, tedy firma, která si to u nás kdysi ošklivě rozlila s nápaditým, ale kriminálně nedokončeným Sinem. Naštěstí je Elite Force II přinejmenším stejně dobrá jako originál, a tak naše věčné pátrání po tom, kde jsou vlastně na Enterprise záchodky, může pokračovat.

Za dobrotu na žebrotu
Rozmanitý příběh hry začíná na borgské Kouli a navazuje na poslední episodu Star Trek: Voyager. Jen co se hlavní hrdina Alex Munro spolu s Hazard Teamem vyprostí z nepříjemně husté borgské kaše, přičemž po cestě stihne ještě vyšlukovat borgského bosse (k tomu se ještě dostaneme), je „za odměnu“ odvelen na Akademii Hvězdné flotily, kde se z mastných úst místní kancelářské krysy dozví, že tým je rozpuštěn a on sám se dál bude věnovat jen výuce nezletilých válečníků. Poté co pustíte pot u první vcelku podařené mise, je to dost nelichotivá vyhlídka a nic na tom nemění, že váš klingonský svěřenec-student má velký knír a hlas hlubší než Viktor Preiss. Těžko říct, s jakým hodnocením by hra odešla, nebýt věčně sympatického Picarda (s hlasem Patricka Stewarta), který vám po několika scénách, v nichž uplynou dva roky služby, vyhádá sestavení nového Hazard týmu a jeho zařazení na palubu Enterprise. I když tou dobou už budou dvě z jedenácti misí za vámi, je to právě tady, kde začíná pořádná legrace a příběh Elite Force II začíná nabírat správný směr. A o příběh tady jde především.

Munro out
Nedá se říct, že by vás většina misí ve hře něčím zvláštním překvapila. Jde o standardní koktejl, na jaký jsme ve hrách s Quake III enginem zvyklí, jen místo teroristů střílíte do věcí, z nichž lítá mnohem víc zeleného pudinku. Oproti prvnímu dílu je tu přece jen lépe vyvážený poměr mezi průzkumem, řešením puzzlů a pohodovou řežbou. Prostředí, kterým proženete svůj rasově barvitý tým, je velmi různorodé, zahrnuje mnohá místa, na kterých by fanoušek Star Treku s radostí strávil dovolenou – opuštěné kosmické lodě, hvězdné základny a různé více či méně barevné mimozemské světy. Některé úrovně jsou opravdu podařené a třeba takový souboj s nízkou gravitací na plášti Enterprise si budeme ještě nějaký pátek pamatovat.

Ve většině misí vám dělají společnost kolegové z Hazard Teamu a častokrát také musíte dávat pečlivý pozor na jejich kondici – málokdy jde však o dramatickou frustraci, jelikož šikulkové naštěstí vědí, kde mají phaser. Ovšem mixování vetřelců rozhodně není jedinou zábavou. K dispozici máte zcela nové víceúčelové nádobíčko jménem Tricorder (+ 15 startrekových zbraní), umožňující hned několik užitečných parádiček, jako je vstup do počítačových terminálů nebo objevování tajných komnat díky strukturálnímu skenu. Tricorder je také důležitý při řešení jednoduchých, ale vcelku zábavných puzzlů, obyčejně čítajících propojování počítačových obvodů a podobné vylomeniny. Příjemné zpestření.

Set phasers on…
Abyste nezískali špatný dojem, Elite Force II je samozřejmě v prvé řadě střílečka. Není to sice žádná gigantická řežba a málokdy se přistihnete při chlazení hlavně pulzní pušky pliváním na monitor, ale má všechny předpoklady pro to, aby si člověk každá mimozemská játra nalepená na zdi pořádně užil. Dokonce jsou tu velcí bossové, na něž musíte volit specifické strategie, a kteří rozhodně nejsou nějací zkouření mezihvězdní hipíci. Příjemné je, že každý boss má svoje zdraví, které vidíte na obrazovce, jinak by některé tuhé souboje usilovaly o hráčovo duševní zdraví.

Naproti propracovaným bitkám s šéfíky je ale běžná rutinní řežba poněkud zklamáním. Nepřátelé, jimž většinu času čelíte – Exomorphové – jsou asi tak chytří jako ponožky, které někdo nosil týden a pak je postavil do kouta, jen se pohybují o něco pomaleji a více páchnou. Je až s podivem, že tihle filutové kontrolují své základní životní funkce, jako je vrhat se před hlaveň a rozlétnout se na kusy po zásahu plazmou. Už po několika prvních varietních číslech, které vám místní galaktičtí gumídci předvedou, začnete litovat, proč ve hře nejsou chytřejší a zábavnější stvůry – mrtví slimáci, oživlé psací potřeby nebo aspoň kartičky pexesa s motivem hub a lučního hmyzu. Vlna za vlnou se valí před neukojené hlavně vašeho týmu a jediné, čím překvapí, je stále se zvyšující síla a množství. Neměli bychom nic proti občasné tupé vložce, ale čeho je moc, toho je příliš. Monotónnost nikdy nebyla naší oblíbenou vlastností.

Ani další nepřátelé na tom bohužel nejsou o moc lépe. Dobrá, exomorphové jsou tupá kosmická zvěř, ale kupříkladu humanoidní žoldáci, které potkáte na jiných místech, by inteligentní být měli – ale nejsou. Zřejmě jde o rekvalifikované účetní nebo bývalé suplující chemikáře, jelikož jen málo z nich předvádí něco lepšího než postávání na místě a vyčkávání na ránu. Občas sice zahlédnete sympaticky zmatený úprk, ale pak se vše vrátí do starých kolejí.

Tvůrci proto použili všechny známé triky k dosažení dojmu, že dementi, proti kterým bojujete, jsou na tom lépe, než to vypadá - od mazaně umístěných střílen, až po mnohem méně oblíbené materializování čerstvých blbů z čistého vzduchu a hráčského klení.

Holomatch
Multiplayer byl překvapivě podařenou složkou původní hry, a i když ten v Elite Force II sotva dosáhne gigantické obliby, musíme mu složit naše komplimenty alespoň takhle – jde o nejlepší multiplayer s tématem Star Treku k dispozici. Jsou tu všechny žádané módy, od CTF po Last Man Standing a ještě několik méně obvyklých navíc. Jedinou nevýhodou je snad menší počet map, ale to by mohla brzy vyřešit samotná hráčská komunita, jelikož Ritual hodlá vypustit veškeré potřebné editory. Jinak je hra po síti stabilní jak beton a dokonale bez potíží, ostatně vzhledem k tomu, že jde o cosi postaveného na Quake III: Arena, není se čemu divit.

Set course for Earth, maximum warp!
A jsme u konce. Elite Force II rozhodně není žádná Velká říjnová. Přepracovaný Quake III engine vypadá stále velmi dobře a dle našeho názoru jde v tomto případě o jednoznačně vizuálně nejpřitažlivější užití tohoto systému, ale Unreal II a jemu podobní se mohou v klidu škodolibě smát v koutku (naproti tomu výhodou je nižší hardwarová náročnost). Umělá inteligence nepřátel je místy skutečně mizerná a jednání některých protivníků připomíná zdařilejší výstupy našich politiků v parlamentu. Hratelnost je však vyvážená a viděli jsme i horší zvěrstva. Celkově jde o maximálně profesionální hru, která má své limity (zejména QIII engine), ale pro fanoušky Star Treku je nutností a ani ostatní by neměli být zklamáni.