V březnu roku 2001 vydal Activision taktickou týmovou akční hru vývojářského týmu Reflexive Entertainment Star Trek: Away Team, která byla – jak už tomu u startrekových her bývá –přijata s rozporuplnými pocity. I když od té doby uplynulo hodně vody v našich řekách (a nejen v nich), určitě neuškodí přečíst si ještě jeden názor na tento herní počin.

Star Trek: Away Team je zasazen do vesmíru Nové generace a my máme to štěstí, že jsme do něj nakoukli zrovna v okamžiku, kdy začíná být v naší galaxii hodně rušno, ba přímo některé situace začínají přerůstat udržitelům pořádku ze Spojené federace planet přes hlavu. Po poradě se tedy ti nahoře rozhodnou vytvořit speciální elitní (ale ne hazardní) jednotku, složenou z toho nejlepšího, co může Federace nabídnout, jejímž úkolem by bylo neoficiálně řešit ožehavé otázky, kterých se právě Federace oficiální cestou dotknout nemůže. Admirál Nolotai vybere za velitele této jednotky kapitána Marcuse Refeliana, který si následně do týmu vezme dalších šestnáct sobě podřízených důstojníků. A aby byla jejich existence ještě skrytější, dostanou darem prototyp nové holomaskovací lodě U.S.S. Incursion, která se díky nejnovějším technologiím dokáže zamaskovat téměř za cokoli. Pod dohledem komandéra Daty, který se nemalou měrou na vzniku lodi podílel, se celá speciální jednotka vydává na svou pouť.

Jak již bylo řečeno, Away Team je taktickou týmovou akční hrou, kterou lze bez obav a nejvýstižněji přirovnat k tak úspěšným titulům, jakými jsou váleční Commandos či westernoví Desperados. Away Team si z obou titulů bere to nejlepší a pár věcí k tomu ještě přidává. Grafickým provedením vás možná na první pohled zrovna dvakrát neoslní – 2D izometrická předrenderovaná grafika ve fixním rozlišení 640x480. Na druhý pohled však již zjistíte, že takové provedení je pro tento typ hry naprosto dostačující, ba co víc přímo ideální. Možná až na to rozlišení, určitě by se nějaká vyšší čísla snesla, nic s tím však nenaděláme. 2D izometrický pohled totiž zaručí, že vidíte přesně to, co vidět musíte a co je pro vás při plánování dalších akcí podstatné. Předrenderováním se pak docílí toho, že grafika může být detailní a navíc může nabídnout jistotu stability herního prostředí. Tím mám na mysli to, že se nikde nic nekříží, nikde nikdo neprochází zdmi a ani nelítá vzduchem atd. Navíc díky tomu ani nepotřebujete rychlý stroj, protože všechno už je spočítáno a počítač tak nic nepřekvapí a vše svižně ubíhá vpřed. Protože se v průběhu hry podíváme na různá místa Alfa i Beta kvadrantu, nebudeme muset celou hru koukat na stále stejné zdi nebo skály. Navštívíme namátkou federální hvězdnou loď, světy Vulkánské, Klingonské i Romulanské říše, Zemi a nedobrovolně i nějaké to borgské plavidlo. Každé z prostředí vypadá přesně tak, jak byste od něj očekávali – Vulkánci si užívají na písku, Romulané jsou zase obrostlí zelení a o Borzích snad nemá cenu ani mluvit. Kromě statických objektů, jako jsou převážně budovy či lavičky v parku, se na obrazovce čas od času rozpohybuje i nějaký ten animovaný předmět – potok syčivé lávy, blikající konzole, pracující zařízení apod. I všechny postavičky se pěkně pohybují, ať už ty, které ovládáte vy, nebo ty ostatní. Běhání, krčení, střílení nebo házení granátů – to vše je na denním pořádku.

Proč se ale vlastně namáháte a riskujete svůj život všude, kam se jen vrtnete? Inu, zpočátku řekněme běžný útok Romulanů na klingonskou loď se postupem času změní v závod s časem a vy skoro strháte motory při honbě za neznámým virem, který způsobuje podivné chování všech živých bytostí i Vulkánců. Příběh je to zajímavý a autoři v něm zužitkovali ty nejatraktivnější elementy, které se v seriálu objevily – borgské sondy, slídivé Romulany, hrubé Klingony, odvahu, ale i zradu ve vlastních řadách.

Většinou hry se line hlavní hudební motiv, kterému ovšem není co vytknout a který čas od času doplní tématicky vhodná muzika, která navodí patřičnou atmosféru nefalšované beznaděje. U zvuků se nemá cenu vůbec zdržovat, protože jsou standardně v pořádku a phaser zní jako phaser a ne třeba jako brokovnice. Všechny postavy ve hře jsou samozřejmě namluveny, aby vám mohli od plic dát najevo, co si o vás myslí v okamžicích, kdy vám vaše skvělé plány nevycházejí úplně podle představ. Away Team také využívá dvou známých postav ze série Nové generace – komandéra Daty a velvyslance Worfa, které namluvili jejich příslušní aktéři, tedy Brent Spiner a Michael Dorn.

Momentálně si možná říkáte – zajímavé, ale když zaměním sci-fi námět za prérii nebo zákopy, dostanu něco, co už jsem kdysi hrál. Pojďme se tedy podívat na to, co Away Team od kolegů z jedné herní škatulky odlišuje. Předně to je vysoký počet postav, které můžete ve hře ovládat. Nebudete s nimi samozřejmě čachrovat se všemi naráz. Na každou misi si podle jejích předem známých specifik (která se ovšem někdy mohou vlivem vnějších okolností nečekaně změnit) vyberete maximálně šestici důstojníků. Ti jsou totiž rozděleni do pěti kategorií – velící, zdravotničtí, vědečtí, bezpečnostní důstojníci a inženýři. Příslušníci každé z těchto skupin mají samozřejmě jiné přednosti a někdy se i zásadně liší v rámci jedné skupiny. Naštěstí nemusíte členy výsadkového týmu tipovat podle horoskopu, ale jak jsem již řekl, jsou základní požadavky na úspěšné splnění mise známy předem. Počítač vám tak oznámí, které vybavení si s sebou musíte na misi vzít, a navíc vám i poradí, které další vybavení by se vám eventuálně mohlo v boji hodit. To už však není povinné. Občas nastane také situace, kdy je z nějakého důvodu jistá postava natolik důležitá, že ji počítač do výsadku přidělí automaticky a vám nezbude než se s tím smířit. Časem si ale s ohledem na vámi preferovaný herní styl najdete skupinku oblíbenců, které pak s sebou budete tahat po všech čertech, bude-li to jen trochu možné. Jste-li pistolník, který se do všeho řítí po hlavě, bude se vám kromě silných zbraní hodit i dostatečná zásoba hyposprejů. Pokud si raději vše nejprve v klidu promyslíte a pak se plížíte podél zdí, zajisté oceníte takové vychytávky, jako jsou stázové pasti, teleportační vězení nebo neurální disruptor. Jako účinná obrana proti jednotvárnosti také působí rozmanité cíle mise – od záchranných přes demoliční až po mise, ve kterých budete rádi za zachování svého holého života. Na začátku každé mise dostanete zadáno určité množství primárních cílů, které se ale v průběhu mise mohou změnit a které musíte bezpodmínečně splnit. Hru ale nadto zpestří a někdy i dosti ztíží sekundární cíle, které jsou sice nepovinné, ovšem za jejichž splnění si zajistíte vylepšení stávajícího vybavení či přímo získání nových technologií, ke kterým byste se jinak nedostali. Skvělou vychytávkou je pak tzv. „pause time“, prostě pauza, kdy v klidu můžete zhodnotit aktuální situaci a rozdělit všem členům svého týmu potřebné rozkazy. Jsou lidé, kteří právě pause time vidí jako něco naprosto nesmyslného a jako něco, co je postavené na hlavu. Odkdy je přeci možné v real-time infiltrační akci pauzovat čas a rozdělovat při tom rozkazy? Právě naopak – toto je něco, co do hry vnáší nikde jinde neviděný prvek reality! Ve skutečnosti by se přeci členové týmu domluvili třeba nějak takhle: „Takže až já hodím elektromagnetický pulzní granát a vyřadím z provozu kameru, ty sejmeš strážného nahoře na římse a v ten samý moment ty vytáhneš údaje z databáze.“ Tak nějak by to mohlo vypadat, že? Ovšem zkuste si to bez pause time stihnout ve hře! Než přejedete kurzorem z jedné strany prostranství na druhou, tak kamera už zase vesele funguje a vy jste ještě nestačili ani doběhnout k počítači s databází. A to jsem uvedl příklad, ve kterém se do akce zapojili pouze tři lidé. Představte si ten šrumec, když koordinujete šestici důstojníků, kteří si klestí cestu do středu základny ze tří stran, nesmí být spatřeni kamerami a nesmí nikoho zabít! Design levelů navíc s využitím „pause time“ přímo počítá a bez něj jste nadobro ztraceni.

Tím už mohu pomalu tuto recenzi zakončit. Celkem osmnáct rozmanitých misí vám vydrží na dosti dlouhou dobu a vy se tak dokonale vžijete do příběhu. I když se vám kolikrát bude zdát, že tohle vyřešit nejde, pamatujte, že vždy existuje skulinka, kterou se můžete protáhnout. Ti z vás, kteří dohráli taktickou vesmírnou simulaci Starfleet Command 3, již také vědí, že ani vše dobré, co ve hře vykonáte, členům posádky lodi U.S.S. Incursion nakonec nepomůže. Škoda, a tak sehraný tým to byl…