Dva kapitáni, jedna loď a jeden nelehký úkol.

Vesmír a jeho hranice, to jsou cesty vemírné lodi Enterprise za novými světy a civilizacemi TM. Tato věta v mnoha jazykových mutacích provází celý svět už hezkou řádku let. Rozebírání fenoménu Star Trek mi ale přijde jako zbytečnost a plýtvání místem. Lepší bude, pokud se už konečně něco dozvíte o hře. Jenom zmíním, že tato hra pochází od tvůrců Star Trek: The Next Generations – “A Final Unity”, což byla výborná adventka v kombinaci se simulátorem Enterprise. Firma Microprose v souvislosti s vydáním Star Trek: Generations udělala chytrý tah, kdy ve stejnou dobu vypustila i jejich nový budget ze série Powerplus, a to právě STTNGAFU. Tentokrát ale nepůjde o tajemnou a mocnou Unity Device, která mohla tvořit a bořit celé galaxie, ale samozřejmě bude použita zápletka ze stejnojmenného sedmého (jestli se nepletu) Star Treku. Tu se dozvíte v úvodním dlouhém širokoúhlém intru. Jedná se o poslední cestu legendárního kapitána Jamese T. Kirka svou milovanou lodí Enterprise. Při ní se přiblíží k neznámému poli energie zvanému Nexus, z něhož zachrání posádku jedné lodě, ve které je i doktor Soran. Při pokusu o únik bude muset Kirk zasáhnout ve strojovně. To se podaří, ale Nexus zasáhne právě strojovnu a Kirk je nenávratně ztracen. To se alespoň původně zdálo, ale civilizace měla zjistit až za dlouhých 78 let, že zprávy o smrti kapitána Kirka byly hodně přehnané. Tím nám naskočí další video, ve kterém nová Enterprise, jen tak pro pořádek je to typ NCC-1701D, s posádkou v čele s kapitánem Jean-Lucem Picardem je na své standardní misi, kdy tentokrát přiletí na pomoc jedné poškozené vesmírné stanici. Důvod útoku je nejasný, nicméně je vyslán poručík Riker, aby vše objasnil. Na palubě nachází Romulany a také doktora Sorana, který se nechce nechat přenést na Enterprise. Vše končí návratem Sorana na stanici, následným výbuchem nedaleké hvězdy a úprkem Enterprise do bezpečí. A důvod toho všeho? Doktor Soran se domnívá, že proniknutí do Nexusu, který prolétá Mléčnou dráhou každých 39 let, znamená vstup do nekonečného ráje a tudíž jistou formu nesmrtelnosti. Brzy zjistíte, že Soran se pokouší likvidováním celých soustav ovlivnit cestu Nexusu naší galaxií. A jelikož v době Star Treku, tudíž v hafo budoucnosti, je skoro každá planeta obydlena miliardami lidí, resp. inteligentních bytostí, není jejich totální anihilace Spojené federaci planet zrovna po vůli. Čili je na celé posádce Enterprise, aby ušetřila všechny ty života a Soranův zkázonosný plán překazila. A to je i váš úkol, kterého musíte během dvanácti misí, pár vesmírných konfliktů a trochy toho času stráveného ve stelární kartografii lokalizací Sorana dosáhnout. Takže to vezmeme pěkně popořádku, lépe řečeno od konce. Stelární kartografie je mapou části galaxie, na které se nachází několik hvězd a okolo každé obíhá určité množství planet. Vy zde můžete provádět simulaci destrukce planet, abyste poznali vliv na dráhu Nexusu. To je jedna z možností, jak předpokládat další Soranovy aktivity. Pak jsou vám většinou předkládány informace, které by vám měly jeho lokalizaci umožnit. Například že poradkyně Troi zachytí signál jisté bytosti, která je milionkrát větší než člověk. To může být jedině nějaká menší planeta, takže pátráte po planetě se signály o zvláštní formě života. Nebo že je zaznamenáno velké seskupení Romulanů, což, jak známo, jsou v době The Next Generation nepřátelé Federace - další nápověda k možnému Soranovu výskytu. Ovšem Romulané, a nejen oni, se k vám mohou chovat nepřátelsky a nastává vesmírná bitva. Ta se na rozdíl od A Final Unity zjednodušila. Nyní můžete spustit program, aby se Enterprise přiblížila na ideální vzdálenost, a pak jen stačí střílet z phaserů nebo torpédy. Vše samozřejmě záleží na zvolené obtížnosti, ale hlavně, že už to není tak časté a problematické jako minule. Každopádně až toto všechno proběhne a vy lokalizujete Sorana (skenery a výše zmíněnými způsoby), nastává hlavní část hry, a to planetární mise.

Hned na začátek uvedu jejich hlavní přednosti a zápory. Velkým záporem je fakt, že během mise nemůžete ukládat pozici, resp. ukládat ji můžete, ale pokud ji znovu nahrajete, začínáte vždy v úvodu příslušné mise. A v případě “smrti” (těsně před ní jste teleportováni na Enterprise, proto ty uvozovky) či jiné nezvratné situace opakování mise zrovna nepotěší. O hardwarových nárocích se zmíním jinde, takže vzhůru ke kladům. Předně to je rozmanitost prostředí, variabilita misí a různorodost nasazení členů posádky. Ono to všechno souvisí se vším, protože co mise, to jiný úkol, jiné prostředí a většinou i jiný člen posádky. S doktorkou Crusherovou se vydáte na zmíněnou planetu, která je tvořena jediným živým organismem. Takže se proplétáte různými obrovskými dutinami, žilami a já nevím čím ještě, abyste zabránili Soranovi získat a použít látku, kterou může využít ke zničení příslušné hvězdy. To je sice standardní cíl, ale cesta k němu je vždy jiná. V tomto případě například musíte zničit zařízení, které slouží k abstrahování oné látky z organismu planety a také tomuto organismu pomoct v jeho regeneraci. Jinde musíte poškodit jeho loď s nákladem trillithia (tak nějak se ta látka jmenuje) atd. Pokaždé vás zkrátka čeká něco jiného.

Jak už asi víte, změnil se pohled na hru, takže se nyní díváte vlastníma očima. Vypadá to většinou moc SVGA hezky (zvláště díky zmíněné rozmanitosti prostředí), ale při bližším zkoumání to jsou klasicky kostičkové textury. Ale i přesto potřebujete alespoň nějaké P133, aby se vám to přijatelně hýbalo (detaily či rozlišení změnit nelze). To zvlášť nepotěší v případě, kdy dojde na akci a záleží na přesném a včasném zásahu útočníka, což při trhání moc dobře nejde. Ještě že z těch phaserů a jiných střelných zbraní (s nastavitelnou intenzitou razance) jde střílet vícekrát, o zásobníky nebývá nouze a zdraví lze futuristickými medikity doplnit. A u adventure úkolů, sebrání předmětu a jeho použití to zas až tak moc nevadí. Navíc vám v orientaci pomáhá automapa obsažená v nezbytném trikordéru (bacha na některých planetách není zrovna populární) a komunikace s Enterprise je možná vždy. Daleko lépe jsou na tom filmové sekvence, které jsou jednak široúhle fullscreenové (nový pojem, práve jsem ho vymyslel), jsou plynulé i na pomalejších strojích (třeba i na P75) a mimo to, že obsahují některé záběry z filmu, tak také i jiné původní, nikde neviděné záběry. To je důsledkem toho, že vaše pátrání po Soranovi je nelineární, pokaždé se objeví někde jinde, takže stále hopsáte (hyperprostorem) sem a tam, dále plníte mise na planetách, které se ve filmu nevyskytly, a v neposlední řadě má hra dva konce. Trekkies navíc ještě naláká skutečnost, že postavy jsou (samozřejmě) namluveny jejich filmovými protějšky a že hudební motivy jsou moc dobře známé. Až na to nahrávání pozic a ne nejdokonalejší grafiku při hře je to hodně poutavá hra. Takže příjemnou zábavu a mně nezbývá než se s vámi těšit na hru Star Trek: First Contact.